Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK , ještě než velkolepě oslavil 12. 10. svoje sedmdesáté narozeniny, nabídl Pražanům a turistům 6. 10. výjimečný koncert. Pozval totiž opět gruzínského basistu Paatu Burčuladzeho . Večer měl pak skutečně parametry akce mezinárodní úrovně. Orchestr FOK se nejdřív pod vedením Serge Bauda bez problémů vyrovnal s Prokofjevovou symfonickou suitou Poručík Kiže o životě virtuálního ruského důstojníka, od jeho fiktivního narození až po smrt, s typickým skladatelovým sarkastickým humorem. Poté přišla na pódium očekávaná hvězda a od prvních tónů árie Gremina z Čajkovského Evžena Oněgina si Smetanovu síň podmanila. Následující árie mlynáře z u nás neznámé Rusalky Alexandra Dargomyžského si nebyla perfektní v souhře, ale opět to byla báječná pěvecko-herecká etuda. Vrcholem první části se stala kavatina Aleka ze stejnojmenné opery Sergeje Rachmaninova. Kupodivu rozumným kontrastem a svým způsobem i předjímkou Godunova byl Rituál Alfreda Šnitkeho, vlastně panychida obětem druhé světové války. Tři scény z Musorgského Godunova (Borisova korunovace , Borisův monolog a Borisova smrt ) se staly dle očekávání vrcholem celého večera. Ze sugestivního výkonu nejen Burčuladzeho, ale i Pražského filharmonického sboru až mrazilo. (Vstupy sborových sólistů však bohužel orchestr přikryl.) Paata Burčuladze je nepochybně téměř ideální Boris, je právem oslavován na řadě scén ve světě a kdybych neměl to štěstí setkat se před 15 lety v Ženevě se Samuelem Rameym, tak bych musel konstatovat, že jsem lepšího Borise ještě neslyšel.
Luboš Stehlík
Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.
