pondělí, 2. květen 2016

Otvírání studánek jako cesta do hlubin Radokovy duše

Napsal(a) 

Foto ND Brno Foto ND Brno

Začněme hezky od začátku. V roce 1956 Bohuslav Martinů zkomponoval pro Zdeňka Zouhara a jeho sbor Opus kantátu na text Miloslava Bureše Otvírání studánek. Tato kantáta představovala pro Martinů jakýsi osobní očistný rituál od nánosů meziválečné pařížské avantgardy a zároveň utvrzení své identity v lidové kultuře Vysočiny. Jejím zkomponováním Martinů dokonale zmátl představitele domácí kulturní politiky, kteří tuto skladbu četli jako pokání kosmopolitního emigranta. Ačkoliv skladatel neměl ani vzdáleně nic takového v úmyslu, otevřely mu Studánky cestu na domácí scénu. Naprosto opačný dopad mělo Otvírání studánek pro Alfréda Radoka, které se stalo předmětem inscenace J. A. Pitínského Otvírání studánek Alfréda Radoka v ND Brno. Pronikavý text Martina Sládečka odkrývá na půdorysu Radokova života v dialozích se ženou Marií a případnými dalšími postavami nánosy bahna, kterými se musel probrodit v šedesátých letech po politicky neschváleném zpracování Otvírání studánek pro Laternu magiku. Smyly ho až vlny moře omývající švédské pobřeží, kam se Radok uchýlil v roce 1968. V komorním dramatu se zvolna otvírají staré křivdy a pročišťuje zakalená minulost. V dialozích a epizodách vyplouvají na povrch základní elementy jeho osobní i tvůrčí tragédie. Jedním z nejsilněji exponovaných prvků inscenace je jeho židovský původ a s ním spojený motiv neustálého putování. Osudovým dopravním prostředkem jsou tu vlaky. Vlaky, které rozvážely židovské obyvatelstvo do koncentračních táborů nebo vlak, který ho vezl na neukončenou poslední cestu ke slávě v podobě režie Havlových her ve vídeňském Burgtheatru. Odtud odněkud snad také pramení hudba Víta Zouhara. Logika jeho angažmá je zde několikerá: zaprvé s J. A. Pitínským spolupracoval už na dvou inscenacích (Radúz a Mahulena v ND Praha a Oresteia v MD Zlín), zadruhé je synem Zdeňka Zouhara – objednavatele a korespondenčního přítele B. Martinů a konečně jeho hudba vychází z minimalismu. V této souvislosti nebylo možné nevzpomenout na Different Trains amerického minimalisty Stevea Reicha, který sám jako Žid exponoval ve své slavné kompozici téma vlaků v několika pohledech. Bylo by ovšem velmi přízemní Víta Zouhara podezírat z jakékoliv tendence k napodobení Reicha. Jeho hudba totiž osciluje mezi oběma formami hudebního minimalismu, americkou (nejblíže asi Glass a Reich) a evropskou (Pärt). V některých scénách použil jen velmi jednoduchý podkresový part klavíru, jinde zase celý dívčí sbor Kantiléna s doprovodem smyčců a klavíru. Obsazení Vít Zouhar použil stejné jako Martinů ve své kantátě, čímž obě poloviny večera jednoznačně propojil. Určitým žánrovým zpestřením byla vložená židovská píseň a závěrečná banální znělka, která uvedla epilog ve formě loutkového divadla. Když už je řeč o loutkovém divadle, Pitínského inscenaci musíme chápat jako metadrama, tedy divadlo o divadle, ale také divadlo o filmu, divadlo o multimediální Laterně magice (která zde mimochodem vystupuje také v personifikované podobě). Kus trvá bezmála dvě hodiny, a to bez přestávky. Dokonale vykresluje pochybujícího režiséra na pozadí absolutně nepochybujících stranických aparátčíků a mladých, sebevědomých a ambiciózních režisérů (Forman, Svitáček, Roháč), kteří se o Radokovo místo ve správný okamžik bez skrupulí utkají.

Foto ND Brno Foto ND Brno

Po přestávce následovala samotná kantáta B. Martinů Otvírání studánek. Modernistická, skoro by se chtělo říci kubistická, ale zřejmě spíše bruselská, scéna zůstala z radokovského dramatu beze změny. Do ní vstoupil sbor Kantiléna, dvojice tanečníků a ke konci také sólový pěvec. Otvírání studánek je obecně známá skladba, která podstoupila různé inscenace. Ta aktuální je čistá, úsporná a sbor na scéně používá zároveň jako pohybový element. Z nastoleného stavu čistoty a jednoduchosti mě vytrhoval dynamický projev tanečníků a také použití dětských stříkacích pistolí. Otvírání studánek není dětská hra – naopak, je to snad ještě předkřesťanský rituál, ve kterém se životní cyklus člověk prolíná s cyklem přírody. Nic, do čeho byste chtěli strčit oranžovou stříkací pistoli. Leda, že byste potřebovali namočit nejen tanečnici, ale také celou scénu, která pak bude podtrhávat nohy i těm, kterým nemá. Ale asi to šlo vyřešit i stylověji... Závěrečná scéna byla v kontrastu k předcházející úspornosti náhle trochu přeplněná, a to zejména díky tyčím, které se zvolna spustily na scénu a tanečník je posléze ještě rozverně rozhoupal. V tomto případě by méně znamenalo více.

Výsledný dojem z premiérového večera byl neobvyklý: kombinace drsného osobního dramatu na pozadí politických změn a postmoderně odlehčeného Otvírání studánek určitě nebyla konvenční. Zároveň ale nebyla ani konzistentní. Domnívám se, že inscenace druhé půle ve vztahu k té první neobstála, ačkoliv pěvci i hudebníci podali slušný výkon.

Martin Flašar

Působí jako odborný asistent na Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Zabývá se hudební historiografií 20. a 21. století, vztahy mezi hudbou a technikou a estetikou multimédií. Je autorem a spoluautorem několika odborných knih a řady článků a studií, příležitostně spolupracuje s Českou televizí, Českým rozhlasem, odborným a denním tiskem. V letech 2010-2016 byl členem grantové komise MK ČR pro klasickou hudbu. Ve volném čase hraje na housle v jazzovém Indigo Quartetu a souborech věnujících se interpretaci staré hudby Musica Poetica a Ensemble Serpens Cantat.

 

 

  

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.