Osvícenský a vánoční Bach na Pražském hradě

Už dávno je pryč doba, kdy byla velká vokálně-instrumentální díla Johanna Sebastiana Bacha v Praze uváděna jen zcela výjimečně. Avšak kombinace věhlasného Orchestra of the Age of Enlightenment a tak renomovaného specialisty na Bachovo dílo, jakým je Masaaki Suzuki, učinily vpravdě výjimečnou událostí první ze dvou provedení Vánočního oratoria, jež byly v Praze letos naplánovány na první polovinu prosince. Mimořádný adventní koncert prezentoval Festival Pražské jaro dar pro své příznivce i všechny milovníky klasické hudby a ti si byli jeho výjimečnosti zjevně vědomi, neboť v úterý 5. prosince zcela zaplnili Španělský sál Pražského hradu.

Problematičnost Španělského sálu z hlediska akustiky je dobře známá a jistě by bylo možné hořekovat i nad tím, zda je opravdu nutné následovat všeobjímající komerční trendy a provádět bytostně vánoční skladbu na začátku adventu, nebo nad blíže nevysvětleným sestavením programu z prvních tří částí Vánočního oratoria a dvojsborového moteta Singet dem Herrn ein neues Lied. Tyto body se ale jeví neuralgickými jen zdánlivě, uvědomíme-li si, že se spíše než o záměr jednalo o důsledky pragmatického umění možného: Pražskému jaru se naskytla příležitost přivézt do Prahy proslulý ansámbl s programem, s nímž právě absolvuje své evropské turné, a vhodnější sály se v Praze jistě vyskytují, avšak mají dlouho dopředu nabitý program a neposkytují tak nutnou flexibilitu. Že měla i dramaturgie programu svůj pragmatický důvod, k tomu se dostaneme za chvíli. Již nyní si ale můžeme uvědomit, že také Johann Sebastian Bach prokazoval nebývalou schopnost pragmatického umění možného, když horečně chystal sváteční hudbu pro lipské kostely, jak výmluvně dokládá právě Vánoční oratorium. A že je anglosaský pragmatismus a racionalita blízká Orchestru doby osvícenství, to je snad zřejmé již z jeho názvu.

Foto: Petra Hajská

Vánoční oratorium (BWV 248) sestává ze šesti samostatných dílů, vlastně kantát, které byly provedeny jednotlivě o největších svátcích vánoční doby na přelomu let 1734 a 1735. Oratorium z tohoto cyklu skladeb činí – kromě názvu – hlavně postava Evangelisty, jenž prostřednictvím biblického textu provází posluchače příběhem Ježíšova zrození. Proto je zcela legitimní provádět například jen jednu, nebo častěji první tři díly, jako tomu bylo i na dotyčném koncertě. Zatímco recitativy a chorály Bach nově zkomponoval, sbory a árie pocházely převážně z již existujících kompozic, jedná se tedy o tzv. parodie. V případě prvních tří dílů byly těmito zdroji zejména dvě světské kantáty, které Bach složil nedlouho předtím pro oslavy narození členů vládnoucí kurfiřtské rodiny. Jejich využití znamenalo například ten pozoruhodný fakt, že dosud nepotvrzený libretista (snad Christian Friedrich Henrici zvaný Picander) skládal své verše na již existující hudbu. V očích pozdějších generací – stavících pod vlivem 19. století na první místo originalitu – tím ale význam skladby dosti poklesl. Někteří badatelé se dokonce tento zdánlivý handicap Vánočního oratoria pokusili „napravit“ hypotézou, že Bach již při komponování oněch gratulačních kantát ve skutečnosti myslel na užití dotyčných árií a sborů v pozdějším oratoriu. Podobným způsobem ale o něco později Bach vytvořil podobná, ač kratší oratoria pro velikonoční neděli a svátek Nanebevstoupení Páně, a ještě později Velkou mši h-moll, kde bylo hojné užití jeho vlastních starších děl zase interpretováno jako snaha uplatnit je v univerzálním a nadčasovém kontextu.

Orchestr a sbor doby osvícenství si zakládají na spolupráci s mladými zpěváky, což bylo vidět i ve volbě sólistů. Mezi nimi dominovali bratři Hugh a Guy Cuttingové – první z nich disponující znělým kontratenorem exceloval v sólových áriích a problematická akustika sálu mu nečinila žádný problém, druhý se co tenorista brilantně a přirozeně zhostil role Evangelisty. Pozadu za nimi ovšem nezůstali ani sopranistka Jessica Cale a zejména německý basbarytonista Florian Störtz, jenž zaujal svým charismatickým projevem a znělým hlasem. Samozřejmostí bylo, že sólisté byli pevnou a stálou součástí sboru, odkud na svá sóla vždy jen vystoupili do popředí. Masaaki Suzuki vedl celý velký ansámbl s klidem a nepřehlédnutelnou vnitřní autoritou. Hlavní hvězdou byl ovšem samotný orchestr. Ač na počátku chvíli trvalo, než hráči rozsazení na širokém pódiu Španělského sálu nalezli ten správný kontakt, jejich celkový projev byl v akusticky nevlídném prostoru vynikající. Bezchybně hrály klariny pod vedením Davida Blackaddera, hoboje byly s výjimkou několika neladících taktů v pastorální předehře k druhému dílu rovněž na skvělé úrovni. Obdivuhodné bylo, jak jistě a zněle ovládla velký prostor flétnistka Lisa Beznosiuk, zdařilé sólo v třetím dílu podala rovněž koncertní mistryně Kati Debretzeni. Jako stále tepající srdce se uprostřed ansámblu skvěli cellista Jonathan Manson a zejména kontrabasistka Christine Sticher.

Provedení však v zaplněném honosném sále celkově působilo věcným dojmem a o jisté absenci napětí a tajemné hloubky prezentovaného příběhu nejvíce vypovídalo to, že ony působivé vteřiny ticha mezi dozněním díla a potleskem se zkrátily na pouhé setiny. Okouzlené vydechnutí publika bylo patrné paradoxně pouze po doznění dvojsborového moteta Singet dem Herrn ein neues Lied (BWV 225), které po přestávce zahájilo druhou polovinu koncertu. Jeho zdánlivě nelogické zařazení před třetí díl Vánočního oratoria bylo vedeno hudební logikou. Skladba měla sehrát roli efektního zahájení druhé poloviny koncertu, což se opravdu nadmíru podařilo. Ansámbl sestávající pouze ze dvou sborů a nástrojů – v jednom sboru smyčcových, v druhém dechových – hrajících colla parte s hlasy, totiž prostorově i zvukově nabyl mnohem kompaktnější podoby. Bachův žák Johann Friedrich Doles údajně velmi zapůsobil provedením tohoto moteta na Wolfganga Amadea Mozarta při jeho návštěvě svatotomášské školy v Lipsku roku 1789. Strhujícím dojmem tato třídílná skladba na jásavá slova chvály z žalmů 149 a 150 zapůsobila i na pražské publikum.

Orchestra of the Age of Enlightenment. Foto: Emma Jane

V posledku tak Vánoční oratorium ve Španělském sále působilo vlastně docela adekvátně k době svého provedení, spíše jako skvělá příprava na nadcházející svátky, než jako zpřítomnění mystéria Kristova příchodu na svět. Tato atmosféra pak vedla k poslechu s určitým odstupem. Při něm recenzentovi vytanula mimo jiné i myšlenka, jak jsou krátké sbory (tzv. turbae) ve třetím dílu, znázorňující jásání pastýřů nad příchodem Spasitele, po hudební stránce dosti podobné sborům, žádajícím později v pašijích jeho ukřižování. Poněkud překvapivě tak měl celkově zdařilý koncert co nabídnout i vnímavému posluchači, který by snad hledal látku k adventnímu zamýšlení.