pondělí, 21. únor 2022

Osudová natřikrát

Napsal(a) 

Thomas Quasthoff, Semjon Byčkov, foto Petra Hajská Thomas Quasthoff, Semjon Byčkovfoto: Petra Hajská

Česká filharmonie zahrála 17. února a dva následující dny abonentní program, který byl koncentrovaný a náročný, a snad až příliš temný. Trojice Kabeláč, Ullmann, Brahms dala koncertu vnitřní sevřenost a vážnost, s jakou se setkáváme málokdy. A šéfdirigent Semjon Byčkov naplno stál za všemi prováděnými díly.

Začalo se Mystériem času Miloslava Kabeláče – asi nejslavnějším dílem svého autora, se kterým i Jakub Hrůša boduje u světových orchestrů a publika. Zjevně zaujala také Byčkova, který překvapil emotivním a baladickým nastudováním. K tomu, aby působila jako mystérium, bych čekal větší napětí a pregnantnější rytmus, který by podtrhnul, že skladba má formu passacaglie. Kus rytmické pregnantnosti Ančerlovy vzorové nahrávky mi tentokrát chyběl.

Brahms je z klasického repertoáru Kabeláčovi ideálním protipólem – symfonie (č. 1) vystavěná z několika motivů, temná a soustředěná. Byčkov zvolil i tady jakési barvitě baladické pojetí, ve velkém a barvitém zvuku. Byčkov neváhá se do Brahmse opřít a nechat orchestr hrát naplno – někdy je to na úkor stavby a jednotlivé skupiny hudebníků neměly, alespoň na čtvrtečním provedení, ideální zvukové proporce a překrývaly se. Skoro se v symfonii nedostalo na tišší dynamiky. Mám raději introvertnějšího a tempově ukázněnějšího Brahmse, i když působivost tomuto provedení upřít nelze. 

Thomas Quasthoff, Semjon Byčkov, foto Petra Hajská Thomas Quasthoff, Semjon Byčkovfoto: Petra Hajská

Jiný příběh stojí za Ullmannovým melodramem Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka. Toto dílo vzniklo jako melodram na slavné texty R. M. Rilka v klavírní verzi doslova v posledních týdnech skladatelova pobytu v Terezíně, krátce před definitivní deportací do Osvětimi. Dílo je tady původně klavírní, a v této podobě fascinuje sepětím slova a hudby. Teprve počátkem 90. let skladbu instrumentoval Henning Brauel a světová premiéra se konala na Pražském jaru 1995 pod taktovkou Gerda Albrechta. A zatím poslední provedení s Českou filharmonií proběhlo s Leošem Svárovským a se Soňou Červenou, tedy v českém překladu. Tentokrát jsme zažili opět německé provedení, dokonce s proslulým barytonistou Thomasem Quasthoffem. Ten má za sebou pozoruhodnou pěveckou kariéru, doslova vyvzdorovanou nad vrozeným fyzickým postižením, a ze zdravotních důvodů už nezpívá. Recitátor je ovšem nadále vynikající a soustředěnost na text mohla být maximální, je zkrátka pozoruhodné tuto osobnost na pódiu ještě zažít.

Samotná instrumentace je přece jen sporná, jako všechny počiny tohoto typu. Je pro velký mahlerovský orchestr, který Byčkov nijak netlumil – a partitura by asi dovolila i menší obsazení smyčců. Nejpůsobivějšími místy stejně byla některá sóla, zejména violová v podání Evy Krestové, která se okamžitě stala výraznou osobností u pultu první violy! Jinak ale opulentní orchestr ze skladby dělá patetické apokalyptické dílo a Semjon Byčkov navíc raději volí zvukový efekt před vnitřním napětím. Samozřejmě je to způsob, jak dostat pozoruhodnou skladbu „na velká pódia“, ale díla by se měla zhostit výraznější skladatelská osobnost, typově se k tomuto Kornetovi víc hodí styl pozdního Šostakoviče než aparát blízký Písni o zemi. A mimochodem, když už bychom srovnávali s Mahlerem, i on umí se svým velkým orchestrem zacházet úsporněji a velkými tutti šetří. Brauelův Kornet tedy sice není tak okatě zbytečný a samolibý počin, jako když Tomáš Ille s Manfredem Honeckem udělají pro americké publikum suitu ze Straussovy Elektry málem ve stylu filmové hudby, a my to pak v Praze musíme také poslouchat – ale jisté otazníky zůstávají. Stejně tak je dobré si uvědomit, že český překlad je pro vyznění melodramu melodramu přece jen nenahraditelný, i když publikum docela přesně ví, o co jde.

Thomas Quasthoff, foto Petra Hajská Thomas Quasthofffoto: Petra Hajská

Na závěr si neodpustím poznámku, že šlo o program skutečně posluchačsky náročný, temný a bez předchozí důkladné přípravy až nemilosrdný. A podobný dojem jsem měl před několika měsíci, když se na programu před pár měsíci sešla světová premiéra Slavomíra Hořínky, Martinů Houslový koncert a Sukova Pohádka léta. Dramaturgická úvaha může být různá, ale mám dojem, že pokud má nějaké velké koncentrované dílo vyznít, je lepší mu připravit půdu něčím, co nechá posluchače trochu vydechnout a spočinout. Tři osudová dramata za sebou jsou někdy příliš – i když nelze zpochybnit, že to byl velký program ulitý z jednoho kusu. Mohl by patřit všem úporným a nelehkým bitvám této doby.

Jindřich Bálek

Od roku 2004 pracuje v Českém rozhlase, z toho deset let v Redakci kulturní publicistiky a od roku 2014 v Redakci vážné hudby. Zabývá se hudební dramaturgií, kritikou i publicistikou. Pochází z Teplic, kde vystudoval gymnázium; je absolventem Institutu základů vzdělanosti UK, a oboru filosofie na FF UK v Praze.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.