Osud a britská premiéra Šárky

Kdyby mi někdo ještě před několika lety řekl, že se někde na anglickém venkově bude uvádět Janáčkův Osud a dokonce i britská premiéra Šárky , tak bych se tomu pravděpodobně jenom zasmála. Nicméně stalo se. Garsington Opera, která dostala svoje jméno po malé vesničce, v které se nachází, se jako první rozhodla oživit tyto dvě krátké Janáčkovy opery. Osud je po hudební stránce opravdový skvost a některé jeho části patří k tomu nejoriginálnějšímu, co Janáček kdy napsal. Se Šárkou je to však trochu jiné. Na to, čím Garsington Opera je, si v tomto létě počínala až hrdinsky. Šest představení Šárky s Osudem se ocitlo v centru měsíční sezóny nabízející dále opery Don Giovanni a La Gazza Ladra . Opera v Garsingtonu žije díky štědrým peněžním injekcím nejrůznějších dárců a sponzorů, kteří si svá jména mohou přečíst v luxusním programu a potom si to také nezapomenou odečíst z daní. Je tu hodně lidí, procházejících se krásnými zahradami v drahých večerních róbách a s pohárem šampaňského, z kterých máte pocit, že samotná opera je pro ně jenom nepříjemnou společenskou nutností. V malé vesničce nedaleko od Oxfordu se představení odehrávají na dvoře Leonarda Ingramse, který stojí v čele festivalu a který jako provizorní přístavbu k historické části svého domu vybudoval jeviště s klaustrofobickou orchestrální jámou a krytým hledištěm, které se klene do výšky několika metrů. Když prší, máte prostě smůlu, protože zvuk dešťových kapek začne vážně konkurovat zvuku malého orchestru. Nicméně sousedi, kteří pořadatele prý nemají příliš v lásce, si vydobyli alespoň velikou "nenápadnou" plachtu, táhnoucí se podél plotu za jevištěm, s fotografií stromu (!) - jakousi zvukovou ochranu před "chorobnými tóny opery". Letos se uskutečnila už 14. sezona.

Šárka se nestihla pořádně ohřát ani na českých pódiích, a tak její britské uvedení považuji za obzvlášť důležité. Ptáte-li se teď, proč právě Šárka a Osud, pak příčin je řada a ani na tuto otázku asi neexistuje černobílá odpověď. Určitě má na tom podíl fakt, že se tím Garsington zapsal do hudebních dějin, ale myslím, že je za tím také skutečná láska Britů k Janáčkovi. Z velké části limitujícím faktorem je u Šárky podle mě Zeyerovo libreto. Příběh prostě není příběhem tehdejšího člověka, jako je tomu u ostatních Janáčkových oper a navíc to na jevišti prostě nefunguje. Susan Stacey jako Šárka dělala co mohla, ale pravděpodobně ani ona sama nebyla přesvědčena o věrohodnosti své role. Stacey má velice pěkný, nosný, téměř až dramatický soprán, ale její Šárka vyzněla rozpačitě. Nebylo to však jenom její vinou, protože jeviště představuje v Garsingtonu obrovský limit. Šárka, kterou se večer otevřel, se odehrávala za denního světla, což dělalo režijní podání bez divadelního osvětlení ještě těžším. Jako Ctirad se představil Slovák Ludovít Ludha , který se nemusel tolik trápit s výslovností originálu a mohl se tedy soustředit na samotnou roli. Zde se projevila další slabina jeviště, které sólistům neposkytovalo skoro žádnou akustickou oporu. Přemysl - Wyn Pencarreg - a Lumír - Lorenzo Carola - společně se skupinou bojovníků a bojovnic již pouze doplnili představení, které by bylo možná udělalo na obecenstvo mnohem větší dojem jako koncertní provedení.

Situace se však úplně změnila po hodinové přestávce, která dává divákům prostor pro piknik. Jako by tyto dvě produkce ani nebyly vedené rukou jedné režisérky. Olivia Fuchs vytvořila ve vynikající první části Osudu nenapodobitelnou atmosféru lázní, se vší honosností, hravostí a důmyslnými sborovými scénami. Do hlavních rolí byli obsazeni Olivia Keen jako Míla, Adrian Thompson jako Skladatel Živný a po všech stránkách skvělá Susan Gorton jako Mílina matka. Míla a Živný byli oba čtyřicátníci plnoštíhlých postav, až měl člověk z jejich vzájemné interakce dojem určité grotesknosti. Tato opera byla místy skutečně okázale směšná do té míry, že i její tragičnost se nakonec zdála být groteskní. Orchestru pod precizním vedením veterána hudby 20. století Elgara Howartha sice chyběla síla, ale inscenace byla naštěstí dost zajímavá, dokonce by se dala nazvat i provokativní, což tuto nerovnováhu poněkud zakrylo. Další nesrovnalostí byl srdcervoucí, špatný vokální výkon Adriana Thompsona. Thompson prostě nesmírně řval, jinak se to ani nedá popsat. Po čase si člověk už ani nepřál, aby aspoň z malé části respektoval Janáčkem zapsané noty, ale jenom aby už přestal řvát! Když se nakonec skácel ne pod úderem blesku, ale elektrického zkratu, tak si asi mnozí s úlevou vydechli... To je tedy venkovská Garsington Opera, nehomogenní směs vynikajícího, dobrého a velice špatného, ve stylu, který jinde asi nenajdete a který je natolik podivuhodný, že si člověk z toho všeho jen velmi těžko tvoří svůj vlastní, ničím neovlivněný názor, že něco takového ještě existuje.