úterý, 16. leden 2018

Ostravský recitál Josefa Špačka a Miroslava Sekery. Tam, kde se elegance snoubí s jasným názorem

Napsal(a) 

Josef Špaček, foto Ivan Korč Josef Špačekfoto: Ivan Korč

Houslista Josef Špaček v pondělí 15. ledna vystoupil v Domě kultury města Ostravy s klavíristou Miroslavem Sekerou. Koncert se uskutečnil v rámci řady sólových recitálů Janáčkovy filharmonie. Takto zaplněný sál se v Ostravě na komorním koncertě zažije jen zřídka. Naposledy se to povedlo Lukášovi Vondráčkovi minulý rok na Janáčkově máji, ale krátce před sedmou hodinou je na tom Josef Špaček téměř srovnatelně.

Přesně v 19 hodin přichází oba interpreti na pódium a zahajují program barokem. Heinrich Ignaz Biber a jeho Sonata representativa A dur je programní dílo se zvláštní formou, které humornými prostředky napodobuje zvuky zvířat. Některé byly jasně rozpoznatelné (Slavík, Kočka), jiné hudebně stylizované do brilantních technických kaskád a melodických ozdob. Počátek Bibera byl ještě trochu rozpačitý, jako by se oba hráči teprve hledali. V houslích se objevilo i jedno zapomenuté romantické vibrato. Postupně však získali interpreti nadhled a lehkost. Sympatické bylo, že Sekera zvolil pro Biberovu sonátu cembalo. Následující přechod na piano a pohotová úprava pódia nepůsobila nijak rušivě.

Franz Schubert a jeho Rondeau brillant b moll, op. 70 věnované „českému Paganinimu“ Josefu Slavíkovi zastihlo oba interprety už naprosto uvolněné, ve společně cítěných frázích a koordinované souhře. Rytmicky ostré úvodní obraty akordů v klavíru byly vzletné a dobře kontrastovaly s následující houslovou kantilénou v lyrickém hlavním tématu. Perfektně koncipovaná dynamika se zdůrazněním četných sforzat zněla svěže a neotřele.

Josef Špaček a Miroslav Sekera, foto Ivan Korč Josef Špaček a Miroslav Sekerafoto: Ivan Korč

Paganiniho Capriccio č. 24 a moll, op. 40 v úpravě Karola Szymanovského přineslo zážitek zvukový, protože polský skladatel k němu přistoupil bez nároku na technickou ekvilibristiku. Polský mistr vypíchnul řadu humorných momentů v melodice a témbrové nuance, což oba interpreti pochopili a dobře zúročili. Po pauze zazněly Tři romance pro housle a klavír, op. 94 Roberta Schumanna. Rozsahem skromné dílko, které přesto dalo tušit, jaký talent v tomto německém skladateli dřímal a občas, v těch světlých dnech či rocích, se mu povedlo dostat i na světlo. Poeticky prokvetlá melodie houslí měla nádherný, nesentimentální melancholický odstín, v němž lahodila Špačkova sametově hebká hra, citlivé a jemné přechody v dynamice. Soudržnost celého díla byla v podání obou umělců prostě znamenitá.

Závěr patřil Sonátě pro housle a klavír Es dur, op. 18 Richarda Strausse, mladistvému dílu plnému mužnosti, síly a velkorysého trvání. Také v jeho třívěté sonátě předvedli oba interpreti dokonalé souznění s intencí hudebního díla. Promyšlenost v každém ohledu, minuciózní souhra a výstavba skutečně ponorná – od jednotlivých tónů, přes logicky ucelené fráze a delší úseky – až k celkové tektonice jednotlivých vět v dramaticky působivě sevřené formě.

Josef Špaček a Miroslav Sekera, foto Ivan Korč Josef Špaček a Miroslav Sekerafoto: Ivan Korč

Následovaly tři přídavky, v nichž dvakrát zazněl oblíbený Fritz Kreisler a jednou Henry Vieuxtemps se svou evropsky dojímavou Vzpomínkou na Ameriku. Její virtuózní ztvárnění zapůsobilo na obecenstvo doslova explozívně. Je pochopitelné, že kdyby Špaček přidával například větu z Partit Johanna Sebastiana Bacha, tak by sice úžas byl rovněž přítomen, ale zůstal by ve sféře uctivého a uznalého pokývání hlavou. Takto však propuknul gejzír emocí a publikum se postavilo na dolní končetiny s hbitostí, kterou jsem v Ostravě dlouho nezažil. Takovou moc má hudba, když ji v rukou třímají osoby nanejvýš povolané.

Recitál Josefa Špačka a Miroslava Sekery měl špičkovou úroveň. Jediné, co bych vytknul dramaturgii, je příliš stereotypní koncepce celého programu. Vyjma první skladby bylo vše romantické, chyběla pestřejší ruka při výběru slohových období. Domnívám se rovněž, že v reprezentativním recitálu každého světového interpreta, by mohla figurovat alespoň jedna kompozice soudobého skladatele, abychom nežili jen z minulosti a nevytvářeli iluzi o neexistenci zajímavé současné tvorby. To jsou však, s přihlédnutím k interpretačnímu mistrovství obou umělců, skutečně jen marginálie.

A v čem je hra Josefa Špačka tak jedinečná? V tom, že dokáže projevit jasně formulovaný hudební názor, osobitý pohled na každou skladbu s rovnováhou citu a rozumu pro její dokonalé ztvárnění. Technicky disponovaných houslistů je po celém světě víc než dost. Ale tak nádherně kultivovaný, barevně hýřivý tón a smysl pro vystižení toho podstatného v hudební matérii, aby člověk pohledal. U houslisty Josefa Špačka jej však nalezne.

Milan Bátor

Profesí hudební pedagog, teoretik a kytarista, vystudoval Janáčkovu konzervatoř a Ostravskou univerzitu v Ostravě. Pochází z umělecké rodiny: bratr David je uznávaným básníkem, teta Božena Klímová patřila k výrazným polistopadovým spisovatelkám, známá byla i přátelstvím s australským prozaikem Alanem Marshallem (Už zase skáču přes kaluže). Zájem o klasickou hudbu jej provází od dětství. Je vášnivým sběratelem a posluchačem nahrávek klasické, jazzové a rockové hudby na nejrůznějších nosičích, jako hudební publicista dosud napsal několik stovek textů uveřejněných v různých českých i zahraničních médiích. Od roku 2017 spolupracuje s Českým rozhlasem Ostrava a Českým rozhlasem Vltava na tvorbě hudebních pořadů. Svůj bytostně existenciální zájem o hudbu ve všech jejích podobách vyvažuje aktivním hraním v komorních uskupeních a kapelách.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.