Studenti jsou nabádáni k tomu, aby všechny své představy zapisovali obvyklým způsobem notového zápisu a vyhýbali se nově vykonstruovaným systémům, které jsou použitelné jen pro danou skladbu. Příkladem takového přístupu byla skladba pro tři orchestry Petra Kotíka, která zazněla ve světové premiéře na zahajovacím koncertě 24. 8., Variations for 3 Orchestras . Tím, že skladatel vyšel z ustálené podoby orchestru dostala celá kompozice skutečně pevný rámec a posluchačovo ucho se tak lépe orientovalo v nápaditých strukturálních postupech skladby, jež byly ještě podtrženy výrazným prvkem prostorového rozmístění zvuku mezi tři tělesa, s větší jistotou. Těžiště další kompozice zahajovacího koncertu vytvořené speciálně pro ten večer bylo ve zvuku, respektive jeho barvě. Německá skladatelka Olga Neuwirth nazvala své dílo Locus…dulubre…solus . Opět se jedná o skladbu pro tři orchestry, která zaujme vskutku překvapivou, až spektrálně pojatou barvitostí, přičemž se nejedná o samoúčelnou destrukci zvuku. Autorka se vědomě přidržuje klasické orchestrální zvukovosti a přitom pracuje s moderními formálními postupy. Druhá třetina zmíněného koncertu jen potvrdila a v praxi ukázala, jak velký rozdíl je mezi skladatelem evropským a americkým. Evropané mají přece jenom větší smysl pro tradici ve smyslu kulturního základu, a to i v případech, kdy zcela programově budují nové struktury, jež nechtějí být svázány s předchozím děním. Kompozice Američanů jsou jakoby vyvázané z jakékoliv souvislosti a často bloudí v nikam nevedoucích končinách. V duchu jsem si říkal – škoda! Postrádal jsem to, čemu se tak krásně akademicky říká invence. Konstrukt zůstane jen konstruktem (světlou výjimkou byla jen saxofonová improvizace Roscoe Mitchella ). Další dny však přece jenom vyvážily mé rozladění a tíživou obavu z toho, že snad nejsoučasnější hudba pozbývá espritu a že nápad je zaměňován s krkolomnou logickou konstrukcí. Mladí autoři, jejichž skladby zazněly především na odpoledním koncertu 25. 8. v sále konzervatoře, dokázali, že invenci mají. Celkový skvělý dojem byl mimo jiné takový právě proto, že interprety byli hudebníci, kteří se studiu soudobé nové hudby systematicky věnují (tímto jim všem souhrnně vzdávám hold – hráli jste skvěle!). Budu trochu pichlavý. Napadlo mě, že György Kurtág působil vedle mladých slovenských skladatelů Juraje Vaja a Mariána Levaje tak trochu jako „uspávač hadů“. A to se houslistka Hana Kotková s cimbalistkou Enikö Ginzery tolik snažily. Ostravské dny 2003 Festival nové hudby je výjimečný a velmi přínosný projekt, a to i přes více či méně výrazné protesty některých obrů i trpaslíků současného hudebního světa. Potěšitelný je i fakt, že protagonisté a hledači nových cest hudebního vyjadřování už tak zarputile a zuřivě neodmítají již existující jevy. Pochopili totiž, že některé elementy jsou v hudbě všeplatnými principy. Na druhé straně se zdá, že hysterii propadá strana konzervativní. Ale vážně. Hudba není kolbiště, ale prostor pro vyjádření toho, co slova běžné řeči již nepostihnou. Její sémantické pole je mnohem širší a je chvályhodné, že se stále najdou lidé, kteří na sebe berou nelehký (a nevděčný) úkol hledače, úkol mága, který spojuje prvky v nové kvality a otevírá tak ostatním stále širší obzory.
Ostravský festival nové hudby
