pondělí, 23. únor 2015

Ostravské fjordy, luhy a háje

Napsal(a) 

Heiko-Mathias Förster, foto Ivan Korč Heiko-Mathias Försterfoto: Ivan Korč

I arcikonzervativní dramaturgické spojení krátké úvodní orchestrální skladby a následujícího sólového koncertu se symfonií ve druhé polovině večera může mít hlubší estetickou a hudebně-historickou logiku, jak se mohli přesvědčit posluchači dvojice únorových abonentních koncertů Janáčkovy filharmonie Ostrava (JFO) s jejím uměleckým šéfem Heiko-Mathiasem Försterem (recenzuji reprízu 20. 2. 2015). První polovina večera patřila Jeanu Sibeliovi a jeho legendární Finlandii op. 26 a Houslovému koncertu d-moll op. 47, druhá část koncertu Dvořákově Šesté symfonii D-dur op. 60, B. 112, tedy skladbám vzniklým během jedné lidské generace v letech 1880–1905 a určeným skrze posluchače Dvořákovy a Sibeliovy domoviny auditoriu světových podií (Dvořák myslel na Vídeň, finální verze Sibeliova koncertu byla premiérována v Berlíně s Karlem Halířem v roli sólisty). Dílo Sibeliovo a Dvořákovo poutá více spojitostí, než bylo posluchačům předestřeno v poněkud stereotypním průvodním textu Petra Ch. Kaliny (že se Dvořákově Šesté říká Česká, jsem se opravdu dozvěděl až od autora), dokonce i jejich životní dráhy se protnuly, když byla před mladým Sibeliem na postu ředitele Národní konzervatoře v New Yorku dána přednost Dvořákovi.

Finlandia je ideálním úvodním číslem, ještě lépe by se vyjímala v závěru koncertu a nejlépe ve verzi s mužským sborem (1939), burcující k následování sebevědomých Finů. Förster dal přednost běžně hrané orchestrální verzi, v níž se měla blýsknout ostravská žesťová sekce, která však měla po celý večer co dělat, aby vzdorovala hradbě filharmonických smyčců, tmavým témbrem vhodně korespondujících se Sibeliovou hudbou. Kdyby byl šéfdirigent Förster kladl větší důraz na proměnlivou agogiku a rytmickou elasticitu, mohla Finlandia zvedat publikum ze židlí. Zůstala z ní zvuková masa ve stereotypní dynamice, z níž se vstupy lesních rohů, ani trubek v podstatě neprodraly. Budiž, je to kompozice svádějící k břesknému provedení, těžkopádný rytmus a tvrdé akcenty žesťů jí však na lesku nepřidaly a varhanních rejstříků pozounů a tuby se posluchači nedočkali.

Sayaka Shoji, foto Ivan Korč Sayaka Shojifoto: Ivan Korč

Magnetem večera byla japonská houslistka Sayaka Shoji, nejmladší vítězka Paganiniho soutěže (1999) a ochránkyně nástroje Récamier Stradivari (1729), jehož ocelově znějící kovové ostrunění pro mě bylo nepříjemným překvapením. Nutno dodat, že spíše jen pro mne, nikoliv pro aplaudující publikum. V úvodu první věty nasadila v nepřirozené dynamice, která však korespondovala s hlučným tremolem sordinovaných smyčců. Ušlechtilý „hluk“ provázel celou první větu, v následujícím Adagiu se naštěstí k sólistce připojil krásným rovným tónem sólový klarinet Daniela Svobody a finální danse macabre (Sibelius) kazily jen nečisté sordinované akordy pozounů. Neadekvátní dynamika sólistčina i orchestrálního projevu mně zkazila dojem z technicky bezchybného, můzami, či spíše sirénami nepolíbeného provedení. Informace byla předána, osobní sdělení se bohužel nekonalo. S podiem se sólistka rozloučila lehkonohým přídavkem, nekorespondujícím se Sibeliovým monumentem, jemuž tentokrát v Ostravě zůstali leccos dlužni.

Sayaka Shoji, foto Ivan Korč Sayaka Shojifoto: Ivan Korč

S Dvořákovým vstupem na podium Velkého sálu Domu kultury města Ostravy se JFO doslova ocitla na domácí půdě, znalost dvořákovské hudební materie byla okamžitě znát, dokonce jsme se dočkali i krásného piana smyčců ve druhé větě a mnoha vydařených solových vstupů dřevěných dechových nástrojů, hlavně klarinetu (Daniel Svoboda), flétny (Šárka Adamíková) a hoboje (Zdeněk Berger). První věta naštěstí nezazněla tak robustně, jak ji v posledních letech slýcháme (J. Bělohlávek s Českou a Lucemburskou filharmonií), ke křehké konstituci Brahmsovy Druhé symfonie D-dur, Dvořákovu kompozičnímu vzoru, však měla daleko. V první větě si napravily reputaci i ostravské pozouny, které mě tak zlobily nepěknými sordinami ve finále Sibeliova koncertu – dlouho jsem neslyšel Dvořákovy pozouny s tubou propadnout takovému halasnému veselí jako onoho pátečního večera, kdy se nesmály jen autorovy legendární a proklatě nízko napsané „veselé (kontra)basy“. Až na vstupní takty vydařené Adagio (jde přece o Dvořákovu beethovenovskou pohlednici Vídeňanům a la pomalá věta Chorální symfonie) bylo toho večera nejlepší prezentací aktuálního hráčského potenciálu JFO (ta violoncellová kantiléna…), podle mě šéfdirigentem Försterem zatím nepříliš kultivovaného. Mile mě překvapilo i fantazijní flétnové sólo v závěru Adagia, ještě trošku agogické odvahy a bylo skvělé. Spíše jizvou než pihou na kráse provedení se stal lapsus na počátku tria Scherza Dvořákovy symfonie, při němž sice dirigent zachoval chladnou hlavu, pohledy orchestrálních hráčů však svědčily o tom, že Försterovo ležérní podiové vyjadřování si vybralo svou daň, bohužel v přítomnosti mikrofonů. Finální Allegro con spirito sice postrádalo haydnovskou duchaplnost a esprit, velkoorchestrální virtuozitou však směřovalo k brilantní fuze, hbité, ovšem bez ohledu na srozumitelné frázování. Nezbývá mi než konstatovat, že posluchačsky přitažlivá dramaturgie a hostování věhlasné sólistky nejsou vším. V mimořádný umělecký zážitek je povyšuje až vysoký standard posledních pultů a bezchybná komunikace s dirigentem, které toho večera pokulhávaly. Nezbývá než se zvědavě těšit na další koncerty ostravských filharmoniků, kteří mládnou a překvapují nejedním vydařeným momentem.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.