pondělí, 3. květen 2010

Ostravské dny nové hudby

Napsal(a) 

Petr Kotík, foto Ostravské dny Petr Kotíkfoto: Ostravské dny

Že současná vážná hudba může být strhující i uklidňující, že některé skladby vyžadují jiný způsob poslechu, že existuje český orchestr schopný dobře hrát současné kompozice... To a mnohé další věci mohl zjistit návštěvník Ostravských dnů nové hudby na konci srpna.

Současná vážná hudba je vůči svým posluchačům zdánlivě nevstřícná a odpírá jim záchytné body, usnadňující poslech a pochopení. Většinou nemá zapamatovatelné melodie, lahodnou harmonii, pravidelný rytmus, přehledné formy. Místo toho na publikum vytahuje nezvyklé zvuky, komplikované struktury, v nichž se toho děje příliš mnoho, nebo naopak příliš málo. Posluchači to hudbě oplácejí tím, že dávají přednost skladatelům alespoň sto let mrtvým a z těch současných přijímají jen takové, jejichž hudba je ničím nepřekvapí. Na věc se ale lze dívat i z jiného úhlu. Skladatelé v uplynulých sto letech skutečně opustili mnohé z jistot, na oplátku ale objevili fascinující nové zvukové světy, do nichž se za nimi vydává publikum sice užší, než bylo to Mozartovo, nicméně podstatně zapálenější. Ve srovnání například s moderním výtvarným uměním to má ovšem hudba těžší. Nestačí najít zajímavá díla a ta představit, do řetězce mezi autorem a publikem vstupují jako klíčový prvek interpreti, jejichž podání může dílo prodat nebo mu uzavřít cestu. A právě protnutí zajímavého výběru skladeb s kvalitní interpretací je základem úspěchu Ostravských dnů nové hudby, které se letos konaly již popáté.

V programu festivalu se setkávají tři základní vrstvy. První nabízí exkurze do historie, možnost slyšet v živé podobě skladby, které určovaly podobu soudobé hudby, ale české publikum je většinou zná jen z nahrávek. Na tuto vrstvu navazují aktuální díla současných skladatelů, leckdy čerstvě po světových premiérách. Třetí složkou jsou skladby studentů, kteří tráví dva týdny před započetím festivalu na takzvaném institutu, jakémsi tvůrčím pobytu, při němž diskutují s lektory a interprety o svých pracích. Minulost, přítomnost a (možná) budoucnost současné vážné hudby se tak na festivalu potkávají a umožňují divákům dělat si plastický obrázek. Dramaturgie, ač nadmíru pestrá, nese silný osobní otisk hlavního hybatele Ostravských dní, skladatele, flétnisty a dirigenta Petra Kotíka . Vzhledem k tomu, že se Kotík od šedesátých let pohyboval v prostředí tzv. newyorské školy, tedy okruhu kolem Johna Cagea – jehož byl dlouholetým spolupracovníkem – nepřekvapí, že americká experimentální hudba je zde vždy významně zastoupena jak kompozicemi, tak osobní přítomností skladatelů a interpretů: Každoročními hosty jsou například Phil Niblock a Christian Wolff; skladby jejich a samozřejmě Cageovy jsou důležitou součástí programu. Poměr mezi americkou a evropskou hudbou je ovšem vyrovnaný, takže ke slyšení jsou i díla Luciana Beria, Györgye Ligetiho či Wolfganga Rihma.

Festivaly, jako jsou Ostravské dny, své diváky nešetří, a tak se každý den odehrají alespoň dva koncerty, z nichž každý může trvat i tři hodiny. Při takovém množství hudby nelze rozebírat každý jednotlivý koncert, proto zmiňme okamžiky zvláště výrazné.

Velkou událostí bylo uvedení Amériques Edgara Varèseho. Ten bývá ve zkratce popisován jako skladatel, který opustil melodie a harmonie ve prospěch zvukových bloků, a Amériques ukazují, že to je pravda jen zčásti. Melodické kontury některých míst jsou vyloženě libé a vytvářejí silný kontrast k místům, jimž skutečně dominuje mohutně sochaný zvuk předimenzovaného orchestru, v němž podstatnou roli hraje rozsáhlá sekce bicích, včetně kvílení ručně roztáčené sirény. Díky skvělému výkonu Janáčkovy filharmonie pod vedením Rolanda Klutiga se z tohoto náročného kusu nestal pouhý šokující rámus a potvrdilo se vizionářství skladatele, který dokázal takto komponovat již v roce 1918.

Jako protipól Varèseho opojného zvuku působilo uvedení kompozice Johna Cagea 44 (1991 – 1992), více než hodinové ticho, z něhož se vynořovaly jednotlivé zvuky a souzvuky, cinknutí či tremolo vibrafonu. Maďarský soubor bicích nástrojů Amadinda Percussion Group , pro nějž byla skladba napsána, ji zařadil na konec programu a kolem půlnoci proměnil ztemnělý sál ostravského Domu kultury v meditační jeskyni s posluchači polehávajícími na připravených kobercích.

Ostravské dny nové hudby, foto Ostravské dny Ostravské dny nové hudbyfoto: Ostravské dny

Při listování programem je nápadné, kolik silných skladeb vzniklo v osmdesátých letech 20. století: Symfonie č. 4 Galiny Ustvolské, Klavírní koncert Györgye Ligetiho nebo Anubis, Nout Gérarda Griseyho (fascinující sólo pro kontrabasový klarinet). Přes ně vedla cesta k hudbě zcela nové. Rakušan Bernhard Lang patří v současnosti k favoritům světových festivalů. Jeho hudba má výrazný rytmický tah, zároveň ale nespoléhá na opakování, naopak neustále melodické a rytmické motivy proměňuje, což byl i případ jeho Monadologie II: Der Neue Don Quichotte (2008). Jeho americkým protějškem je Elliott Sharp, hudebník pohybující se, podobně jako Lang, vedle komponování i na poli elektronické a improvizované hudby. Jeho novinka On Corlear’s Hook (2008) je sledem zvukových obrazů s poměrně disonantní, ale pestrou paletou.

Mezi skladbami studentů-rezidentů nejvíce vyčnívaly dva radikálně pojaté kusy. Skladba A Large House Kanaďanky Cassandry Miller byla zařazena do závěrečného koncertu, před Amériques Edgara Varèseho, s nímž se překvapivě dobře doplňovala. Šlo vlastně o jedno dlouhé sestupné glissando smyčců, při němž po pár minutách nad estetickým hodnocením převážily čistě fyzické účinky – dojem, že zvuk člověka zatlačuje hlouběji a hlouběji do sedadla. Radikální v dobrém smyslu byla i skladba For You mladého Američana jménem K. C. M. Walker. Hráči na klavír, zvonkohru, marimbu a vibrafon rozehrávali jednoduché melodické vzorce opakující se dokola s drobnými obměnami, každý ovšem v jiném tempu, k čemuž jim pomáhala sluchátka s tikajícími metronomy.

Statisticky vzato se dramaturgie festivalu staví poměrně macešsky k domácím autorům, na druhou stranu to lze brát jako důkaz pečlivosti jejich výběru. Pro českou hudební scénu je převelice užitečné, je-li začleněna do světového kontextu a letos se v něm ocitli čtyři autoři: Peter Graham a tři zástupci mladší generace: Michal Rataj, František Chaloupka a Petr Bakla. Ve všech případech šlo o hudbu s výraznou myšlenkou: u Rataje o zkušenost s počítačovou analýzou zvuku přenesenou do světa akustických nástrojů, u Grahama pohrávání si s obraty historické hudby, u Chaloupky o výraznou barevnost instrumentace a rytmický puls, u Bakly o nové uchopení základního kompozičního materiálu – jednoduchých stupnic a akordů.

Samozřejmě ne všechny položky programu budily stejné nadšení. Lejaren Hiller, od něhož zazněl Smyčcový kvartet č. 5 , je představitelem proudu, který, zjednodušeně řečeno, kazí moderní hudbě pověst. Jeho až matematicky promyšlené hudební konstrukce jsou zajímavé možná na papíře, odmítají se však proměnit ve skutečnou hudbu. Naopak skladby Auréla Holló a Zoltána Vácziho, členů Amadinda Percussion Group, působily jako virtuózní demonstrace toho, kolik různých bicích nástrojů má soubor k dispozici a jak rychle mezi nimi umí přebíhat.

Ostravské dny nové hudby, foto Ostravské dny Ostravské dny nové hudbyfoto: Ostravské dny

Zcela zásadní pro úspěch festivalu je výběr interpretů. Zatímco v souvislosti s Českou filharmonií se člověk začal pomalu smiřovat s tím, že soudobou hudbu a velké orchestry u nás prostě dělí nepřekročitelná propast, při poslechu Janáčkovy filharmonie se začne vracet optimismus. I tady existovaly v počátcích problémy s nechutí členů orchestru vypořádat se s nezvyklými požadavky nové hudby, nicméně rok od roku se situace zlepšovala a letos výkony filharmonie budily oprávněné nadšení. Zkušenosti s komplikovanými moderními partiturami se pochopitelně odrazí v pozitivním smyslu i na provádění tradičního repertoáru, protože orchestr, který si se ctí poradí s partiturami Varèseho nebo Langa, má jednoduše při studování Dvořáka nezanedbatelný náskok.

Již několik let tu funguje Ostravská banda , komorní orchestr proměnlivého obsazení složený z mladých hudebníků z celého světa, na němž leží během festivalu velká část práce. Třešničkami na dortu jsou pak hostující sólisté, mezi nimiž letos zářil například belgický klavírista Daan Vandewalle , jenž vedle několika sólových výstupů zazářil v Klavírním koncertu Györgye Ligetiho, houslistka Hana Kotková nebo mezzosopranistka Katalin Károlyi , v jejímž podání se Sequenza III Luciana Beria a Ligetiho Síppal, dobbal, nádihegedüvel staly strhujícími hudebními dramaty.

Díky souhře mnoha faktorů šlo v Ostravě o mimořádnou hudební událost. Pro rok 2015 se město uchází o titul Evropské hlavní město kultury. Existence Ostravských dnů nové hudby je docela pádným argumentem pro udělení tohoto označení.

Matěj Kratochvíl

Muzikolog, který svůj zájem dělí mezi etnomuzikologický výzkum a psaní o současné hudbě, přičemž se mu obě oblasti prolínají. Té první se věnuje v Etnologickém ústavu Akademie věd ČR, té druhé především v časopise HIS Voice, v němž byl řadu let šéfredaktorem. Ve své práci bloudí od nahrávek lidové hudby z počátku 20. století přes zkoumání hudebních tradic na vesnicích i ve městech, přes okrajové hudební subkultury až po soudobou vážnou hudbu. Kromě psaní o těchto tématech o nich příležitostně mluví do rozhlasu a soustavně jimi plní hlavy studentů na Karlově univerzitě a New York University. Provozování hudby se věnuje jako nadšený amatér a kromě dlouhých let v cimbálové muzice příležitostně spojuje klarinet, saxofon, fujaru a další nástroje s elektronikou a volnou improvizací.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.