neděle, 20. listopad 2011

Ostravské dny nové hudby 2011

Napsal(a) 

Ostravské dny nové hudby 2011, foto OD Ostravské dny nové hudby 2011foto: OD

Ostravské dny nové hudby (OD) se letos konaly pošesté, slaví však deset let existence, neboť je to bienále. Nevím, zda je to dlouhá nebo krátká doba – utekla rychle, ale objem práce, který lidé z pořádajícího Ostravského centra nové hudby na neoraném poli vykonali, je obrovský. Festival se stal neodmyslitelnou položkou na mapě středoevropské scény nové hudby, poskytuje příležitosti a stimulující prostředí (nejen) českým hudebníkům a skladatelům, dokázal si vybudovat věrné a nečekaně početné publikum, a v neposlední řadě získal své mecenáše.

Ostravské dny nové hudby, to jest...

Technicky vzato jsou OD festival propojený se skladatelskými kursy, neboli Institutem Ostravských dnů, jenž o dva týdny předchází festivalové části. Festival sám je pak největším tuzemským festivalem současné vážné hudby, na ploše jednoho týdnu zahrnuje asi dvacítku koncertů, od komorních po velké orchestrální, a další přidružené akce (výstavy, performance). Institutu se účastní na tři desítky vybraných studentů-rezidentů (dosud 169 lidí z 32 zemí), kteří mají možnost pracovat s hudebníky na svých skladbách, navštěvovat semináře pozvaných lektorů a individuálně s nimi konzultovat. Poměrně unikátní je přitom akcent na orchestrální skladby – pokud vůbec, jsou na podobně koncipovaných akcích v zahraničí uváděny „pouze“ komorní skladby studentů.

Co se zvaných osobností týče, daří se OD vybalancovat poměr konstant a proměnných. Někteří skladatelé a hudebníci, ať už v roli lektorů či jen účinkujících, přijíždějí do Ostravy opakovaně (např. v minulosti skladatelé Alvin Lucier a Christian Wolff, nyní Phil Niblock, Bernhard Lang, klavírista Daan Vandewalle, houslistka Hana Kotková či klarinetista Theo Nabicht). Dává to smysl: v dnešní „projektové“ době často zapomínáme, že ne všechno se dá udělat za rok nebo za dva a ne každé téma se vyčerpá jedním dvěma koncerty či semináři. OD tak mají silný prvek personální kontinuity, který jim dává tvář a zúčastněným možnost dlouhodobé (spolu)práce, to vše se samozřejmě promítá i do dramaturgie festivalu. Skladatelé tu nacházejí svobodu riskovat, dělat chyby a korigovat je, bez ochromujícího pocitu „buď a nebo, jednou a dost“. Na druhé straně se na každých OD objevují nová jména – letos zpěvačka Salome Kammer, dirigent Johannes Kalitzke, skladatelé Carola Bauckholt, Rolf Riehm, Larry Polansky, soundartista Gordon Monahan nebo smyčcový Jack Quartet a kvartet elektrických kytar ZWERM. Především však staví festival Ostravských dnů na vlastním mezinárodním ansámblu Ostravská banda a Janáčkově filharmonii Ostrava (JFO). Zastavme se u nich.

Janáčkova filharmonie Ostrava

Janáčkovou filharmonií spolupracují OD od svého počátku. Výsledkem oněch deseti let a desítek nastudovaných skladeb je u JFO veliký posun k lepšímu jak co do kvality hry jako takové, tak co do přístupu členů orchestru k náročným a neobvyklým skladbám soudobé hudby. Konflikty se zdají být pryč, v roce 2011 nacházíme přinejmenším u hráčů na prvních pultech bezmála nadšený výraz a velké soustředění. Například na orchestrální poměry velmi nezvyklou skladbu Caroly Bauckholt Emil will nicht schlafen... zvládla JFO i po zvukové stránce zcela stylově – všechny ty požadované nestandardní způsoby hry vyzněly přesvědčivě a elegantně, ani stopy po pověstném „my za to nemůžeme, holt nám to dali na pult, tak to nějak odehrajeme“. Myslím si, že když se podaří takováto konstelace (kvalitní skladba + skvělý dirigent + vynikající sólista + nadšené publikum), musí i u hráčů skeptických k nové hudbě zavládnout pocit satisfakce. Je třeba si uvědomit, jak velkou dávku trpělivosti a v součtu dobré vůle museli všichni zúčastnění, počínaje vedením orchestru přes hráče samotné po hostující dirigenty, sólisty a mnohdy i skladatele, projevit, aby se v interpretaci současné hudby hra a repertoár orchestru dostal na úroveň, na které dnes je. Skeptik může namítat něco ve smyslu „to v německém (rozhlasovém) orchestru, tam by...“ atd., ale myslím si, že zrovna v tomto bodě si můžeme od srovnávání se s kulturně pokročilejším zahraničím udělit dispens – k tomu, co JFO v oblasti nové hudby dokázala a jaké má zkušenosti, se žádný jiný český orchestr ani zdaleka nepřibližuje. Jen by si zasloužila akusticky výhodnější sál, než je ten v ostravském Domě kultury, ale to je téma na jiný článek.

Ostravská banda

Jestli pro novou hudbu existuje něco jako klasické obsazení, pak je to komorní ansámbl ve složení „symfonický orchestr po jednom“, tedy přibližně 17 nástrojů – smyčcové kvarteto a kontrabas, dřeva a žestě po jednom, klavír, dva hráči na bicí, harfa. Toto výchozí obsazení je pak podle požadavků každé jednotlivé skladby redukováno na komornější sestavu anebo obohacováno o další hudebníky. Každý člen ansámblu musí mít sólistické kvality, být vynikajícím komorním hráčem a zvládat novodobé techniky hry a způsoby notace. Jádro dramaturgie většiny festivalů současné vážné hudby tvoří právě variace na toto obsazení a většina nově vznikajících skladeb s ním počítá.

Když v roce 2005, kdy se konalo třetí bienále, organizátoři OD zjistili, kolik by stálo na dobu trvání akce pozvat jistý renomovaný ansámbl z Německa, raději se rozhodli založit svůj vlastní. Vznikla Ostravská banda , složená z mladých hudebníků mnoha národností Evropy a USA. Zpočátku proměnlivé obsazení Bandy se postupně stabilizovalo do té míry, že lze skutečně hovořit o stálém hudebním tělese, a během několika málo let se kvalita hry Ostravské bandy dostala na úroveň, kterou snad ani největší optimista nemohl očekávat. Nejsem v tomto bodě nestranný, měl jsem příležitost s Bandou několikrát spolupracovat jako skladatel, ale o to lépe vím, o čem mluvím. Už na minulých OD v roce 2009 předvedla Banda několik špičkových výkonů a na těch letošních vyloženě zářila naprosto suverénní citlivou hrou plnou energie, jdoucí velmi vysoko nad pouhé přečtení not. Banda přitom vzhledem ke své národnostní pestrosti zákonitě funguje „stagionovým“ způsobem – její členové se slétávají k intenzivnímu zkoušení toho kterého koncertu či koncertní série. Petr Kotík říká, že je to výhoda, že se na sebe hudebníci těší namísto toho, aby u nich vznikala ponorková nemoc. Já bych si přesto přál, aby spolu byla Ostravská Banda co nejčastěji. Plány na turné v roce 2012 a další projekty mimo OD jsou zatím v zárodku, lze jen doufat, že se podaří udržet ambiciózní trend, který co do složení repertoáru a prestiže navštěvovaných koncertních sálů Banda v uplynulých dvou letech nastolila (viz například článek v HARMONII 4/2011). Ačkoli není Ostravská banda ani zdaleka českým tělesem v „etnickém“ slova smyslu, je jím svou „domovskou příslušností“ a je skvělé, že v oblasti současné vážné hudby tak ospalá země, jako je Česká republika, se může chlubit ansámblem schopným držet krok s evropskou špičkou, bude-li k tomu mít dostatek příležitostí.

Best of...

Na dramaturgii festivalu OD je pozoruhodná stylová rozmanitost, která zároveň nikdy nepřekročí jakési intuitivně cítěné kvalitativní a esteticko-ideové mantinely (na programu např. nenajdeme často tolik populistický americký minimalismus). Program festivalu OD je ve srovnání s mnoha podobnými akcemi v Evropě prost protivného doktrinářství a národnostních ohledů (vzpomeňme např. francouzské festivaly) a zrovna tak je na hony vzdálen alibistické bezkoncepčnosti vydávané za pluralitu (vzpomeňme blahé paměti Pražské premiéry). Podstatným rysem je také to, že práce studentů-rezidentů jsou promíchány s ostatními programovými položkami, nejsou odsouzeny do potupného výběhu pro „mladé skladatele“. A jejich kvalita je až na občasné propady velmi slušná.

Pokud místo vymezené tomuto článku dovoluje, zde je bez pořadí můj osobní výběr toho nejlepšího z OD 2011: Orchestrální prostorová skladba se sólovým klavírem Rolfa Riehma Wer sind diese Kinder – zvláštním způsobem neuchopitelná monumentální kompozice. Totéž, ale zcela jiným způsobem, platí pro Fragment Petra Kotíka. Skladby již zmíněné C. Bauckholt – „avantgardní“ zvuky, z nichž už se dávno stalo zejména v německy mluvícím prostředí akademické klišé, přesto uchopené jinak, nově, svěže. Ligetiho Hamburg Concerto – Ostravská banda v nejlepší formě, čtyři přirozené lesní rohy, sólista Ondřej Vrabec . Simultánní provedení skladeb Johna Cage Aria, Fontana Mix a sól z legendárního Klavírního koncertu – sál Domu kultury má občas své nevýhody, zato má však jeho obrovský variabilní prostor schopnost učinit z koncertů, jako byl tento, nezapomenutelný zážitek; k tomu vynikající sólisté S. KammerJoseph Kubera (klavír). Koncert ze skladeb bývalých rezidentů OD – téměř všechny kompozice výborné, mám-li zmínit jednu, pak Wilder Shores of Love Carolyn Chen; přesně v okamžicích, kdy se hudba hrozila přelít do filmové sladkosti a popisnosti, přichází obrat nečekaným směrem, ale zcela bez prvoplánového dramatismu. Koncert sólistů na smyčcové nástroje – Hana Kotková , Conrad Harris , Arne Deforce , John Eckhardt a nejnáročnější představitelné skladby Xenakise, Ferneyhougha a Bouleze v jedné hodině; smršť virtuozity a skvělé hudby. Stočtyřicetiminutové Trio Mortona Feldmana v podání debutujícího seskupení etablovaných sólistů (Harris, Deforce, Daan Vandewalle ) – koncert, který opravdu nebyl pro každého, ale těm šedesáti posluchačům, kteří do půl třetí v noci vydrželi, se dostalo neuvěřitelně inspirovaného provedení. Skladba Entropic Symphony Petra Cíglera – jedna z nejlepších skladeb od českého autora za posledních deset let, a to je Cígler profesí chemik. Scénicky koncipovaná skladba Infinito Nero od Salvatore Sciarrina – zšeřelý kostel sv. Václava, napínavé tiché zvuky, uhrančivá sopranistka Katalin Károlyi . Jack Quartet , fenomenální americké smyčcové kvarteto – excelovali jak v samostatném programu, tak v roli čtyřnásobného sóla v půlhodinové skladbě W. Rihma „CONCERTO“ Dithyrambe s Ostravskou bandou na závěrečném koncertě. O ten se Banda rovným dílem podělila s JFO, celkový dojem vynikající – v premiéře zazněly skladby Phila Niblocka, Bernarda Langa a rezidenta Institutu K. M. C. Walkera pro tři orchestrální skupiny; zcela odlišné a vynikající skladby. A jako úplně poslední položka festivalového programu Druhá symfonie G . Ustvolské – pro mne svým agresivním ruským patosem zhola nesnesitelná, ale jsem rád, že ještě stále existuje hudba, která mne dokáže opravdu vyvést z míry něčím jiným než nekvalitou.

Místo závěru

Letošním OD se podařilo vyvolat mediální odezvu jako dosud žádné jiné akci orientované na soudobou hudbu – v denním tisku už v době konání festivalu vyšlo poměrně mnoho článků, určitý nezanedbatelný prostor věnovala OD veřejnoprávní televize (např. rozhovor s uměleckým ředitelem P. Kotíkem či skladatelem-lektorem M. Smolkou ). Na jedné straně je to dobrá zpráva, na straně druhé si nelze nevšimnout všudypřítomných věcných chyb a bezradnosti novinářů a moderátorů, prozrazující absenci byť elementárního ponětí o tématu. Není to vina jednotlivců, je zkrátka zjevné, že vzdělaná vrstva majoritní společnosti nemá vůbec tušení, že něco jako soudobá vážná hudba existuje. Začneme konečně požadovat, aby s tím něco začalo dělat naše školství, veřejnoprávní média, rozpočtové hudební instituce?

A druhá poznámka: Ondřej Vrabec, první hornista České filharmonie, se osvědčil nejen jako spolehlivý a pohotový dirigent náročných soudobých skladeb, ale zazářil i jako sólista ve zmíněném Ligetiho koncertu. Podotýkám, že tato krásná skladba nemůže znechutit ani nejkonzervativnějšího abonenta a že její autor už je dokonce mrtvý. Neměla by tyto skutečnosti Česká filharmonie, v rámci svého zápasu o započetí nové a světlejší éry, vzít v potaz?

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.