pondělí, 9. červenec 2012

Ostrava - Život prostopášníka po ostravsku

Napsal(a) 

Opera Národního divadla moravskoslezského (NDM) je v podstatě již 90 let jedním z pilířů ostravského hudebního života, a co se kontinuálně existujícího institucionalizovaného hudebního provozu týče, je v podstatě pilířem nejstarším. Umělecká tradice, jíž ostravská opera disponuje, je nepřehlédnutelná, současné vedení divadla se však rozhodlo soustavně připomínat hlavně meziválečnou minulost ostravské opery spjatou se jménem uměleckého šéfa Jaroslava Vogla, jehož hosty bývali v Ostravě v jedné osobě i skladatelé a výkonní umělci Paul Hindemith a Igor Stravinskij, jejichž operní odkaz se divadlo rozhodlo ve dvou po sobě následujících sezonách připomenout operami Cardillac (premiéra 23. 6. 2011) a Život prostopášníka (recenzuji premiéru 1. 3. 2012). Domácí tradice v uvádění Stravinského neobarokní opery v devíti obrazech na námět mědirytin Williama Hogartha není bůhvíjak košatá, a nepletu-li se, v Ostravě bylo dílo uvedeno vůbec poprvé, v českých zemích počtvrté, a to ve šťastném hudebním nastudování Jakuba Kleckera a rozhodně odlehčené režijní a výtvarné koncepci známého inscenačního dua Jiří Nekvasil (režie) a Daniel Dvořák (scéna), doplněného kostýmní výtvarnicí Marií Roszkopfovou .

Během premiérového představení se mi nepodařilo zcela oprostit od poslední scénické zkušenosti se Stravinského dílem, jíž jsem nabyl v listopadu 2008 v Divadle Na Vídeňce v kongeniálním uchopení Nikolause Harnoncourta a Martina Kušeje. Srovnávat ostravské a vídeňské hudební nastudování by bylo neseriózní, komparaci režijní a výtvarné koncepce však pánové Nekvasil a Dvořák rozhodně unesou (od druhého obrazu jsem litoval, že se výtvarná koncepce celé opery nenesla ve stylizovaném rokokovém duchu prvního obrazu). Zatímco Kušejovo režijní vedení akcentovalo existenciální podtóny (ďáblův vztah k moderním médiím, chorobná posedlost audiovizuálním zaznamenáváním těch nejintimnějších scén ve smyslu reality show), v Ostravě se vsadilo na zábavu: úsměvný byl druhý obraz s líčením londýnských lákadel, smích doprovázel i jednu z posledních scén na hřbitově (elektronické odpočítávání zbývajícího času do půlnoci) a zábavná byla i finální scéna v blázinci, která se – bohužel jak jinak v choreografickém ztvárnění Igora Vejsady – zase zvrhla v taneček. Že by se mohlo jednat o bolestnou reflexi doby vyšinuté z kloubů, v níž Stravinskij operu psal (1951) a v níž žijeme, inscenátoři upozadili. Opery znalé a zábavy chtivé publikum přirozeně čekalo na scény Baby-Turka, kterou ve výborné pěvecké i herecké kondici v rozhodně nelichotivém kostýmu ztělesnila Yvona Škvárová , rozšafná, majetnická, hysterická, k hořkému úsměvu přesvědčivá, o čemž svědčily živé reakce publika, jehož zahraniční část se během celého večera bavila k popukání.

Hudební nastudování, které měl společně s pozorně hrajícím orchestrem a sborem NDM připraveným Jurijem Galatenkem v rukou mladý dirigent Jakub Klecker , mě naplnilo několikerým nadějným uspokojením: předně si ostravská opera aktuálně může dovolit pozvat k nastudování klíčového operního díla 20. století vynikající zahraniční pěvce, ať již šlo o jevištně sebejistého a hlasově přesně zvoleného tenoristu Jorge Garzu (Tom Rakewell), vzrůstem a hereckým pojetím malého člověka, žádného playboye snadno konkurujícího Ulfu Paulsenovi (Nick Shadow), jehož bylo pro vyrovnaný a intonačně bezchybný hlas radost poslouchat. Osobně mě potěšilo setkání s Janem Martiníkem (Otec Truelove) a Nicolou Proksch (Anne Truelove), kteří se rolí otce a dcery Truelove zhostili výborně, Jan Martiník přes svůj věk se schopností zahrát starostlivého a sebevědomého otce, Nicole Proksch s půvabným sopránem a darem zahrát milující dívku, která by až do prozření v posledním obrazu opery za svým milým šla snad světa kraj. V menších rolích se velmi dobře prezentovali Václava Krejčí Housková (Matka Husa), Ondřej Koplík (vyvolávač Sellem) a Roman Vlkovič (dozorce), kteří zdaleka jen neprošli jevištěm, herecky a pěvecky ovládaným Yvonou Škvárovou v roli Baby-Turka. Ostravské opeře se zase jednou podařilo trefit do černého a přesvědčily mě o tom i živé rozhovory diváků, jimž jsem indiskrétně naslouchal v hledišti i předsálí a kteří si pochvalovali operu „nepřístupného“ Stravinského. Škoda jen že režijním ztvárněním občas neprobleskla, třeba jen v podobě šklebu, mrazivá tvář prostopášníkova života. Ale takový už je úděl divadla – smát se, když celý svět pláče. Přesvědčit se ostatně bude moci i festivalové publikum Pražského jara 2012, jemuž bude inscenace představena 22. 5. 2012.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.