neděle, 27. květen 2012

Ostrava - Věc Makropulos

Napsal(a) 

Ostravané a přespolní, kteří se v pátek třináctého v lednu 2012 nezalekli přívalu prvního opožděného sněhu a nastávající jednoroční dopravní agónie metropole Moravskoslezského kraje zbavené hlavní dopravní tepny a vydali se přes nepřízeň počasí a dopravní nebezpečenství do Národního divadla moravskoslezského (NDM), rozhodně neprohloupili. Ostravská opera totiž do pomyslné druhé poloviny operní sezony 2011/2012 vstoupila pěkně zostra a na druhý až čtvrtý lednový týden připravila trojici koncertních nastudování zřejmě nejzáludnější z Janáčkových oper, Věci Makropulos , a to v obsazení v domácích poměrech patrně nedostižném. Onen lednový večer byl večerem mnoha premiér a zaujatý divák k nim mohl připojit již samotné nastudování Věci Makropulos, která se (jakkoliv se ostravské hudební instituce po desetiletí hrdě k Janáčkovi hlásí) do Ostravy vrátila po neuvěřitelných sedmačtyřiceti letech (v roce 1935 ji s Marií Vojtkovou v titulní roli prvně nastudoval Jaroslav Vogel, v roce 1964 s Evou Gebauerovou-Phillips Zdeněk Košler). Nejen v Ostravě se poprvé v titulní roli objevila Eva Urbanová , jejíž výkon byl technicky bezchybný, koncentrovaný, emocionálně kontrolovaný, k charakterové proměnlivosti a odstíněnosti nálad, jíž dosahuje v jiných rolích domácího repertoáru (Kostelnička, Cizí kněžna, Libuše), však paní Urbanové přirozeně chybí letitá zkušenost s rolí. Jak však obsazení známého a dvacetiletou pěveckou kariérou ověřeného pěvcova jména působí na publikum, dokládal pohled do plného premiérového hlediště, které Evu Urbanovou zahrnulo zaslouženými závěrečnými ovacemi ve stoje. Evě Urbanové sekundovala vynikající trojice Aleš Briscein (Albert Gregor), Peter Mikuláš (Dr. Kolenatý) a Ivan Kusnjer (baron Prus): zatímco pánové Briscein a Mikuláš mají se svými rolemi již zahraniční zkušenosti z nejpřednějších scén (Paříž, Salcburk, respektive New York), vynikající a deklamačně učebnicově přesný Ivan Kusnjer v roli debutoval, v Ostravě po dlouhých jednatřiceti letech. Poslouchat jej byl zážitek, podobně i Aleše Brisceina, definitivně dorostlého v pravého janáčkovského tenoristu. Deklamačně mě zcela nepřesvědčil Peter Mikuláš, jehož projev nebyl vždy srozumitelný, což se ovšem netýkalo pěveckého ztvárnění role. Jestliže se kvalita operního domu rozpozná podle obsazování vedlejších a malých rolí, aspirace ostravské scény zjevně nejsou nepatrné: témbrově a charakterově přesným a technicky bezchybným byl Jozef Kundlák , jeden z mála česko-slovenských tenoristů, který si může dovolit bezchybně interpretovat tenorový part Věčného evangelia. Půvabně, deklamačně precizně a hlasově vysloveně příjemně působili v rolích naivní Kristiny a stejně nezkušeného Janka Agnieszka Bochenek-OsieckaLuciano Mastro . Novou parádní roli si do svého repertoáru připojil Václav Morys , který měl v roli Hauka-Šendorfa vysloveně svůj den. V nejmenších úlohách Strojníka, Komorné a Poklízečky se pak představili Jaroslav Kosec , Michaela KapustováErika Šporerová , která je stále ozdobou ostravské operní scény, a to i v rolích z nejmenších. Jestliže operní orchestr NDM začal na Věci Makropulos pracovat až po Novém roce, mělo by se před ním smeknout: přes všechna úskalí Janáčkovy melodicky fragmentární partitury a přes limity akustické a nástrojové (hlavně houslová skupina ve vyšších polohách) podal orchestr vynikající výkon a opět přesvědčil o nepřeslechnutelném kvalitativním růstu pod vedením uměleckého šéfa opery Roberta Jindry , který byl spiritus agens celého nastudování a strůjce ideálního pěveckého obsazení. Opomenut by neměl být ani závěrečný výstup mužské části operního sboru NDM , připraveného Jurijem Galatenkem . „Pokárat“ bych měl však inscenátory za klamavou reklamu, jíž se dopustili tím, že byla inscenace avizována jako koncertní nastudování. Vizuální koncepce Davida Baziky za režijní spolupráce Bohuslavy Kráčmarové se však nakonec ukázala být tak přesvědčivou a scénicky působivou, že publikum nemohlo z divadla neodcházet s pocitem zhlédnutí plnohodnotné operní inscenace. Inscenátoři si vystačili s rozestavěnými notovými pulty, točnou pokrytou bílou textilií a zavěšenou elipsou či kruhem, patrně symbolizujícím cykličnost třísetletého pobytu Emilie Marty na tomto světě. Samozřejmostí se již pomalu stávají i podvečerní úvodní slova dramaturga Daniela Jägra , která jen deklarují rostoucí pravdivostní hodnotu reklamního sloganu NDM „Když za operou, tak do Ostravy“. Lednový pátek třináctého tomu tak rozhodně bylo.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.