Nehraje-li se Pucciniho Vlaštovka , pocházející ze skladatelova posledního tvůrčího období, u nás příliš často (Brno 1929, Opava 1989), má to obvykle svůj pádný důvod. Giacomo Puccini se ve Vlaštovce snažil opustit to nejlepší, co do té doby zkomponoval a poučit se na dílech svých konkurentů o generaci mladších. Konkrétně se pokusil vyhovět výzvě, aby složil pro vídeňský Karlstheater operetu. Bylo mu předloženo libreto A. M. Willnera a H. Reicherta, spolupracovníků Franze Lehára, které si později nechal upravit operním libretistou Giuseppem Adamim. Vznikl jakýsi konglomerát operety a opery – operetě je poplatné libreto, v němž najdeme názvuk na Straussova Netopýra (převleky paní a komorné), ale vzpomeneme také na Verdiho Traviatu (odjezd zamilované dvojice na venkov mimo společnost i jejich rozchod, jímž Vlaštovka končí). Z operety zbyla ve Vlaštovce předehra a některé sladkobolné pasáže, které byly ve skladatelových vrcholných operách (Bohéma, Madam Butterfy, Tosca) vždy podřízeny dramaticky silnému ději, zde však působí spíš líbivě a povrchně, zároveň však postrádají operetní lehkost.
Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě má pěvce, jimž je pěvecká virtuozita, potřebná k interpretování této Pucciniho opery, vlastní – především Luciana Mastra (Ruggero), který se pro takový typ rolí narodil, i Evu Dřízgovou-Jirušovou (Magda) a Janu Kačírkovou (komorná Lisetta), ne už Sergeje Zubkeviče (Rambaldo), který svou roli sebevědomého boháče nezvládl. Pro Vlaštovku ovšem nestačí vhodní pěvci (herci), potřebuje také vhodný inscenační tým. Hostování zahraničních umělců, bulharského režiséra Plamena Kartalova a bělehradského výtvarníka Miodraga Tabačkiho , přineslo velmi rozpačitý výsledek. Málo nápaditá scénografie připomínala v prvním jednání rutinní scénické návrhy poslední třetiny minulého století (černobílé fotografie Paříže v pozadí, vystřídané ve třetím jednání barvotiskovými pohlednicemi). Zcela nefunkční scénografie ve druhém jednání pak uvěznila sólisty i sbor na neprůchodné schodiště plné červených žárovčiček. Mohli se tu pohybovat jen minimálně a chtěli-li postoupit o stupeň výš nebo níž, museli poodejít z jeviště. Režisér Kartalov zacházel s účinkujícími málo vynalézavě a celá inscenace včetně hudebního nastudování (dirigent Jan Šrubař ) působila značně nedozrálým dojmem (premiéra 20. prosince). Ostravský operní soubor přináší obvykle mnoho zajímavého po stránce dramaturgické i interpretační, ale tentokrát se „kouzlo nezdařilo“.
