V operním světě existují dva tábory, z nichž zastánci uvádění oper v „originále“ mají v současné době ve většině operních divadel hlavní slovo. Bez mučení a ráda přiznávám, že patřím k zastáncům protichůdného směru, jímž je uvádění oper v překladu, užívajícím, pokud možno kultivovaně, řeč obecenstva. Samozřejmě s výjimkami, k nimž však zcela určitě nepatří opery konverzačního charakteru, mezi něž bezesporu patří právě Mozartova Figarova svatba . Třetí ze skladatelových oper na libreto Lorenza da Ponte, které přebásnil do naší rodné češtiny dvorní básník Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, milovník opery a písničkář, mnohoobročník Jaromír Nohavica . Jeho třetí mozartovský opus nese už rysy virtuozity – nejenže se dobře zpívá, je živý a trefný, divadelně inspirativní, ale především poskytuje dobrou službu divákům, které opera dosud příliš nezajímala – bezesporu především proto, že jí nerozuměli. K těmto váhavcům mimo jiné patří mladé publikum, které ze všeho nejméně touží po umělcích, žijících ve slonovinových věžích, do nichž ten, který teprve získává k uměni vztah, najde opravdu jen ztěží přístup. Domnívám se, že nesrozumitelný text je v divadelnosti kterékoli inscenace pořádným krokem zpátky. Ať tedy žije kvalitní český text, který divákovi umožňuje, aby smysl díla vnímal přímo, aniž by se začítal do překladových titulků u jeviště nebo třeba nad ním.
Na ostravskou inscenaci Michaela Taranta jsem se těšila (ostatně se těším do divadla vždycky), ale její bezprostřední přijetí mi silně pokazila kupodivu Zuzanka, která téměř nesejde z jeviště. Především díky jejímu nepříjemně ostrému, málo kultivovanému hlasovému projevu, jemuž nebylo slova rozumět (Marianna Pillárová ) mi na velmi dlouho „uletěly včely“. Opravdu má při výběru interpretů pro premiéru přednost například ten, kdo připomíná svou tělesnou konstitucí spíše popovou zpěvačku? Nebo v tom snad hrají roli jiné důvody? Nemíním spekulovat.
Spíše o těch, které obdivuji: Marek Gurbaĺ jako Figaro, Hraběnka – Eva Dřízgová-Jirušová po dlouhé době zpívala roli, která odpovídá jejímu hlasovému oboru, a byla po všech stránkách výborná (pryč se všemi těmi Ariadnami na Naxu, pro které se nenarodila a na nichž si zbytečně ničí hlas). Nebo krásně zemitá Marcellina Eriky Šporerové , něžně pubertální Cherubín Lindy Ballové (byť se jí oblíbená árie na premiéře příliš nepovedla) a velmi slibná Barbarina Veroniky Holbové . Hrabě Martina Gurbaĺa jako by z oka vypadl jeho nepříliš ohebnému Donu Giovannimu a nemohla jsem se zbavit neodbytného pocitu, že začíná i hlasově týt z podstaty, bere si možná příliš mnoho úkolů a přestává na sobě pracovat. Mladý, talentovaný – jak dlouho ještě? Basilio Jiřího Halamy překvapoval až přehnaně parlandovanými recitativy (nebyl sám – podobně i Hrabě, Bartolo, Antonio). Jeho herectví bylo přechodem k drastické komice, jejímž zástupcem tu byl především Roman Vlkovič jako zahradník Antonio s vozíčkem plným kašírovaného ovoce a vína, z něhož neustále nasával do svého červeného nosu. Končil na jevišti (spolu s převlečeným Cherubínem) mezi dívkami ve své odporně růžové atlasové noční košili a s bílým čepcem na hlavě. Byl to ten typ herce, kterého, chceme-li odstranit z jeviště, musíme „zastřelit“. To ovšem není jen jeho vina.
Tarantova režie se rozhodla pro podtitul Figarovy svatby „Bláznivý den“. Proč by také ne. A podařilo se jí to. Myslím si, že až na zmíněnou Zuzanku (lehké zboží) a Antonia (zboží ještě lehčí). Prvnímu jednání vévodila manželská postel, či spíše skoro trampolína, Cherubín a Hrabě se ukryli ve štronzu místo pod nábytkem, třetí jednání, které bývá často k nepřežití, uběhlo jako voda. Mnoho režisérových typických paralelních hereckých akcí proběhlo se švihem, snad jen při kouzelném Hraběnčině a Zuzančině „modřínovém“ duetu bylo všeho dobrého moc.
Vcelku tradiční scénografie Dany Hávové byla „tarantovsky“ protažena dvěma můstky přes orchestřiště až k divákům, obdivovala jsem její kouzelný Cherubínův bílý kostým s andělskými křídly-rukávy a s černou sametkou pod krkem (škoda, že mu na ojedinělosti ubíralo jeho šest klonů) a závěrečný kostým Hraběnky (a Zuzanky) s jemně zelenou atlasovou sukní. Méně už frivolní Zuzanku nebo neelegantní kostým Hraběte.
Dirigent Paolo Gatto vede Figarovu svatbu ve svižném tempu s příslušnými kontrastními plochami. Občas se souhra s jevištěm příliš nedaří, ale hlavně: o sezpívanosti ansámblů nebo dokonce o vylaďování hlasových témbrů v nich nemůže být ani řeči, každý zpívá sám za sebe. Není to škoda?
Překvapením byl závěr inscenace: do hlediště vtrhli demonstranti a nesli transparenty s nápisy na téma: „Chceme opery v originále“, „Nechceme zpívat v kouři“, „Nohavica zpátky k písničkám“ (nepamatuji si je přesně). Ansámbl na jevišti se okamžitě k protestu přidal a začal zpívat italsky, teprve pak znovu česky. Bílé zahradní sochy na jevišti měly náhle obličeje režiséra Taranta a Jarka Nohavici a později i ostatních inscenátorů, následovala závěrečná děkovačka. Obecenstvo nadšeně skandovaně tleskalo, pak i vstalo a umělci po krátké poradě začali znovu zpívat finále – na Nohavicovo přání italsky. Jejich Ostravané jim opravdu rozumějí.
