čtvrtek, 30. květen 2013

Ostrava - Evropské ambice ostravské Káti Kabanové

Napsal(a) 

Ostrava - Evropské ambice ostravské Káti Kabanové, foto Martin Popelář Ostrava - Evropské ambice ostravské Káti Kabanovéfoto: Martin Popelář

Po jedenácti letech, v dějinách opery Národního divadla moravskoslezského (NDMS) překvapivě teprve posedmé, se na scénu Divadla Antonína Dvořáka NDMS vrátila nejlyričtější z Janáčkových oper Káťa Kabanová, kterou naposledy v roce 2001 nastudoval blahé paměti Jiří Pinkas. Tentokrát stál v polovině listopadu 2012 za dirigentským pultem jako autor hudebního nastudování Robert Jindra , hudební ředitel opery NDMS, kterému se po letošních premiérách Armidy (HARMONIE 2012/6, s. 38–39) a Catalaniho La Wally podařil v českých zemích husarský kousek, připravit totiž druhou janáčkovskou premiéru v jediném kalendářním roce (poloscénické nastudování Věci Makropulos viz HARMONIE 2012/2, s. 38). Zatímco Věc Makropulos s Evou Urbanovou v titulní roli pro mě byla nezapomenutelným zážitkem, z první premiéry Káti Kabanové 15. listopadu 2012 jsem odcházel s dojmy nejednoznačnými. Již scénografická a režijní koncepce díla pro mě nebyla zcela v souladu s Janáčkovou představou a otupovala hroty jednoho z mnoha skladatelových extrémních příběhů: Daniel Dvořák (scéna) účelně a střídmě koncipovaný jevištní prostor zabydlel jen zadním schodištěm, opticky dominantní a prostorově předimenzovanou vychýlenou pouliční lampou s červeným světýlkem (věčná lampa?), lavičkou a několika kusy nábytku – s židlemi a stolem nešlo hnout, tak statický byl Kabanišin domácí pořádek a řád, ze skříně se vykutálely lahve s vodkou Kabanišina zlomeného syna Tichona a zamřížované ventilační okénko bylo jen smrtelným vězením ptáků, na něž Káťa vzpomíná. Ačkoliv minimalisticky pojatá scéna s velkým oknem s přistavěným žebříkem, z něhož si na počátku opery prozpěvuje Váňa Kudrjáš, neuzurpovala prostor vlastnímu ději, barevným tónováním, podepřeným ještě slušivými kostýmy dvacátých let v živých barvách (kostýmy a kostýmní spolupráce Zuzana KrejzkováJana Ryšavá ), posouvala kulisy Janáčkova dramatu věrného ruským reáliím k meziválečnému salonnímu divadlu. Citlivější byla k Janáčkovým požadavkům režie Jiřího Nekvasila , realistická, občas se symbolistními náznaky (Kátino spočívání na stole při rozhrnutí opony na začátku 1. dějství a její návrat na stůl po utopení ve Volze, špehující mužský sbor na začátku 3. aktu). Bohužel finální scéna Borisova útěku kanálem, a hlavně Kátina skoku do Volhy, symbolizované postranním závěsem, nefungovaly při premiéře tak, jak patrně měly, protože titulní hrdince závěs spíše překážel a v publiku vzbudil stejně jako nečekaný Borisův únik nechtěné úsměvy. V Nekvasilově režii jsem však ocenil její okamžitou působivost, čitelnost a nespekulativnost, i když se musela potýkat s hereckými limity některých pěvců (prkenný Boris a jednostrunná Kabanicha).

Rozporuplné bylo i pěvecké obsazení recenzované první premiéry: hostující Morenike Fadayomi mě osobně spíše zaujala, uvěřil jsem jí, že je zklamanou a souženou křehkou ženou, že se však zhlédla v toporně hrajícím a pěvecky tentokrát nezvykle fádním Borisovi Gianlucy Zampieriho mi nešlo na rozum. Na rozdíl od Zampieriho, v Ostravě etablovaného italského tenoristy, který má na svém kontě již nejednu českou roli včetně úloh janáčkovských, neměla paní Fadayomi větší problémy s deklamací a příjemným lyrickým hlasem zvládla většinu úskalí exponovaného sopránového partu. Jan Vacík v roli Kátina manžela Tichona mě nadchnul pěvecky a přesvědčil bezezbytku i herecky: stačilo mu několik vteřin přešlapovat kolem vlastní osy a divákům byla jeho bezradnost a nerozhodnost až nepříjemně zřejmá. K roli jako by patřila i jeho limitovaná jevištní pohyblivost. Po letech jsem měl z Vacíkova Tichona pocit, že není jen maminčiným mazánkem, ale jednou z jejích obětí, s Káťou soucítící, nikoliv však dýchající. Neodolatelnou dvojicí prvního premiérového večera byl „mladý páreček“ Jana Sýkorová (Varvara) a Richard Samek (Váňa Kudrjáš), dvojice jevištně sebevědomá a pěvecky vzorná. Rovnému mezzosopránu Jany Sýkorové je výborně rozumět, její hlas je ve všech polohách vyrovnaně příjemný, radost jí naslouchat a na ni pohledět. Samek mě v Ostravě v krátké době nadchnul podruhé, v říjnu ve Dvořákově oratoriu Stabat Mater, v listopadu v jevištně sebevědomém a pěvecky až marnotratném podání učitele Kudrjáše. Zatímco všechny menší role byly obsazeny na velmi solidní úrovni současné ostravské opery (Monika Kratochvílová jako Žena, Petr Němec coby Pozdní chodec, Marianna Pillárová v roli Fekluše, Erika Šporerová v úloze Glaši a Roman Vlkovič jako Kuligin), starost mi dělal jevištně monotónní a hlasově unaveně působící Martin Gurbaľ , jemuž bych dopřál svrchovaně zasloužený čas na hlasovou hygienu. Největší rozpaky však ve mně vzbudila wagnerovská a straussovská legenda Nadine Secunde v roli Kabanichy: Na jevišti ztvárnila „ztělesněné zlo“, postrádala alespoň náznaky charakterových valérů, všem měřila jedním metrem a k Tichonovi přistupovala stejně jako Dikojovi. Možná to byl úmysl, osobně však v takové charaktery nevěřím. Secunde mě nenadchla ani pěvecky, a to ponechávám stranou deklamaci náročného textu v Janáčkově mateřštině, jejímuž studiu zjevně věnovala mnoho času. Chápu její angažování pro tuto roli ostravskou operou, rozumím obdivu, jehož se jí dostalo a dostává ze strany vedení opery a divadla, toho večera však její dřívější zkušenosti a zásluhy k svrchovanému výkonu nestačily. Že měla inscenace hudebně ještě nějakou dobu zrát, nakonec potvrdil i výkon operního orchestru NDMS, který se ani pod taktovkou svého šéfa nevybičoval k vynikající úrovni starších inscenací Věci Makropulos či Armidy. Orchestr hrál až na výjimky sice spolehlivě, vyhověl dirigentovým požadavkům v oblasti ostřejší akcentace a snažil se o pregnantnější frázování, ovšem jeho šedivý, místy ostrý zvuk pohřbil všechnu širokodechou lyriku druhé poloviny II. dějství a večer bohužel provázela nejedna nepřesnost v intonaci a nástupech. Listopadové premiéře Janáčkovy Káti Kabanové však vedle interpretačních problémů, které jistě budou časem zdolány, stojí v cestě ještě zavilejší nepřítel, nezájem publika, které sice zaplnilo první, nikoliv již druhou premiéru opery, v níž se v titulních rolích představili Eva Dřízgová-Jirušová (Káťa), Magda Málková (Kabanica), Tomáš Černý (Boris) a Jozef Kudlák (Tichon).

Martin Jemelka

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.