Ostrava oslavila čtyřsté narozeniny paní Opery pod patronátem Jaromíra Nohavici. Evropské dny opery vyvrcholily v Národním divadle moravskoslezském jeho překladem Mozartovy opery Cosi fan tutte v neděli 18. února a charismatický dvorní překladatel NDM Jarek Nohavica se dokonce klaněl s účinkujícími na jevišti. Určitě právem. Jeho autorský podíl láká do divadla i mnoho těch, které by na operu nikdo nedostal a kteří by se ostatně na italsky zpívané opeře hluboce nudili. Jsem přesvědčena o tom, že právě překlad-přebásnění od osvíceného autora udělá úžasnou službu opeře jako divadlu.
Byly časy, kdy se u nás opery prováděly výhradně v českých překladech. Samozřejmě zdaleka ne všechny byly kvalitní a mezitím ještě hodně zastaraly. Ke světlým výjimkám patří dodnes překlady Evy Bezděkové, plné mimořádného citu pro divadelní i literární jazyk. Pokud namítnete, že operním zpěvákům stejně není rozumět, pak poznamenám, že se na srozumitelnost musí při přípravě inscenace dbát! Originální cizokrajný text, který je u nás v současné chvíli dlouhotrvající módou, je pro divadelní účin inscenace krokem zpátky a hájí jej pochopitelně především dirigenti s ohledem na vazbu textu na hudbu (na zpěvní linku). Co je však důležité pro DIVÁKA? Aby vnímal smysl textu propojeného s hudbou, protože jinak je handicapován a operní divadlo na něj nemůže bezprostředně působit.
V Ostravě diváci českým slovům libreta dobře rozuměli (a živě na ně reagovali smíchem). Největší slabinou reprízy 18. února byla překvapivě její hudební složka (dirigent Jan Šrubař).
Opera je hudební divadlo , hudba je jednou z mnoha součástí operního (divadelního!) představení, je ovšem součástí nezbytnou. Je-li působivá (a důsledně koordinovaná s jevištním děním), je z poloviny vyhráno. V Ostravě však vázla především komunikace mezi jevištěm a orchestřištěm – pěvci skandálně nerespektovali dirigenta a šli svou vlastní cestou – tempově, dokonce i intonačně (Andrej Bestčasnyj chvílemi pozapomněl i Mozartovy melodie, tenorista Luciano Mastro zpíval nepříjemně často pod tónem a o vylehčeném mozartovském zpěvu se u něj mluvit nedalo). To, co inscenace získala Nohavicovým překladem, živým, vtipným a „hudebním“ zejména v áriích, to ztratila ve stírající se preciznosti režijního a hudebního řešení.
Viděla jsem inscenaci Cosi fan tutte, bohužel, teprve při její x-té repríze (premiéra byla 27. května 2006). Autorem režijní koncepce je ředitel NDM Luděk Golat a inscenaci režírovala Carmen Or. Popravdě řečeno, z pohledu oné reprízy 18. 2. příliš koncepci
nerozpracovala, nevymodelovala výrazné charaktery postav ani mezi nimi nevytvořila přesvědčivé vztahy. Inscenace má nápaditou právě jen tu koncepci – odehrává se v muzeu milenců na scéně Jaroslava Maliny. Povedla se – není asi divu – především její mužská část, která má své nezpochybnitelné estetické kvality a nechybí jí patřičný ironický nadhled, zatímco část ženská trpí nedostylizovaností dvou disparátních dámských torz. Inscenátoři navíc umístili na proscénium vlevo i vpravo automat na mince, v nichž nešikovně vyměňovali fólie s perokresbami patrně lechtivých výjevů – je mi líto, z balkónu jsem je nerozeznala! Vtipné kostýmy Heleny Anýžové, propracované zejména v převlecích služky Růženy-Despiny, fungovaly méně přesvědčivě u štíhlé Jany Kačírkové (Líza-Fiordiligi) než u půvabně plnoštíhlé Zuzany Dunajčanové (Dorka-Dorabella) – nejlepší výkon večera. Skotský převlek Ondrův-Ferrandův byl téměř geniální (ale situačně zůstal zcela nevyužit!). Se scénou a s rekvizitami se téměř nehrálo a pokud, tak vskutku neobratně – viz toporný duet dívek s naddimenzovanými falickými symboly v rukou. Celou inscenaci rozehrál herec od pánaboha Andrej Bestčasnyj (Kuba-Guglielmo), který vymknut z kloubů strhl na sebe veškerou pozornost publika a ostatní za ním jen bezmocně vláli. Výjimkami byli již zmíněná rozdováděná Dorka, Doktor-Don Alfonso Bogdana Kurowského, který se držel své figury, a Růžena-Despina.
Sám Jaromír Nohavica se v besedě po představení vyznal ze své náklonnosti právě k postavě služky Růži, která je hybatelkou veškerého jevištního dění. Tu hrála a zpívala Alina Farná. Velmi profesionálně, zejména v převlecích, avšak režisérka jí její úlohu ani v nejmenším neulehčila. Mohla to být maličko stárnoucí mrštná diva (kdo nestárneme!), ale místo toho vznikla postava křepké mladice podle za celá staletí zaběhaných kolejí.
A tak shrnujeme: největším zážitkem byl Nohavicův překlad (jen dál, prosíme!). Potom dlouho nic, pak režijní koncepce – ne její realizace, některé z kostýmů (Růža, skotský převlek Ferrandův), „mužská“ polovina scény, jednotlivé výkony (Dorka, Doktor), ale už ne stavba postav, vztahy mezi
nimi, vypracování dramatických situací. O pěvecké souhře (o sezpívanosti ansámblů!?) a o kvalitě hudební složky jako celku raději nemluvme vůbec.
Tenkrát na premiéře v květnu 2006 asi nebyly skryté handicapy tak patrné – omlouvám se za poněkud příkrý soud. Ale: Děkuji Vám, pane Nohavico!
