sobota, 29. leden 2011

Ostrava – Carmen již podesáté

Napsal(a) 

Již podesáté se na přelomu února a března 2010 (premiéry 27. 2. a 2. 3. 2010) vrátila na scénu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě vždy hojně navštěvovaná Bizetova Carmen , tentokrát nastudovaná ve francouzském originále se zpívanými recitativy slovenskými operními matadory, dirigentem Oliverem Dohnányim a zkušeným a v ČR dobře známým operním, operetním a televizním režisérem Mariánem Chudovským . Pro velký zájem domácího publika – do května příštího roku je naplánováno devatenáct repríz – se mi podařilo navštívit až zcela vyprodanou čtvrtou reprízu (30. 3.). Měl jsem tak možnost zhlédnout představení bez premiérové nervozity, představení směřující k naplnění a rozvinutí civilní režijní koncepce Mariána Chudovského, odehrávající se až na výjimky v aktualizovaných kostýmech a scénografii, které byly dílem Simony Vachálkové (kostýmy) a Jozefa Cillera (scéna). Rekvizitami nepřetížené scéně dominovala v prvním dějství kovová konstrukce s centrálním schodištěm na rampu, po níž přecházeli strážci tabákové továrny v khaki uniformách s barety. Kovová konstrukce se snadno ve druhém dějství proměnila v hospodu, ve třetím dějství v pašerácký úkryt, aby byla v posledním aktu nahrazena důmyslně využitou točnou (arénou), na níž seděli namačkáni diváci býčích zápasů. Působivý byl závěr opery: odvrácená rampa s nic netušícími návštěvníky arény se proměnila v pozadí dramatu ústřední dvojice, snímaného s detailní posedlostí postmoderního světa videokamerou a promítaného na malé plátno na jevišti. Všechno pěkně v odosobněném detailu, jemuž jsme v televizní civilizaci uvykli. Jednoduchost a funkčnost scény a moderní sdělnost kostýmů jistě ocenili sólisté, členové tentokrát dobře disponovaného sboru (sbormistr Jurij Galatenko ) i diváci, na něž tak děj mohl působit jako exkurz do světa iberoamerických režimů. Nerozuměl jsem sice rudému a předimenzovanému šátku (závěsu?), na němž se v prvním dějství houpala Carmen a který se během děje ještě spustil na scénu a měnil barevné odstíny (krev?), a nepochopil jsem význam anglických slov „Improve your time“, promítaných na začátku a v závěru opery na malé plátno na scéně, jinak však na mne inscenace působila čitelně, sdělně, a pokud úsměvně, pak nikoliv trapně jako některé inscenace v uplynulých sezonách (za všechny alespoň Golatova Rusalka). Před orchestrem stanul zkušený praktik Jan Šrubař , jemuž orchestr sice šlapal, hledání jakékoliv jemnější práce však bylo nejen vzhledem k nástrojovému vybavení ostravského operního orchestru a tradičně nemilosrdně objektivní divadelní akustice marné. Orchestr příliš zvukově neokouzloval, pěvcům se však pod Šrubařovou taktovkou zřejmě zpívalo velmi dobře, až na permanentně předimenzovanou dynamiku jejich pěveckého projevu: tak hlasitě se snad zpívá jen v Ostravě. Herecky i pěvecky scénu bezpečně ovládala pohybově i hlasově mrštná slovenská mezzosopranistka Zuzana Dunajčanová , kterou ve společných výstupech s cikánkami zastiňovala svým průrazným sopránem jen její krajanka Marianna Pillárová (Frasquita). Pominu-li Mercedes Anny Nitrové , která se propracovala k zajímavému výkonu, procítěným a civilním projevem mne zaujala sopranistka Agnieszka Bochenek-Osiecka , které jsem zase jednou uvěřil, že není pouhá naivka, jakou Micaely občas bývají, ale k sebeobětování milující dívka. Více než ústřední mužská dvojice mne přesvědčil chlapský projev pánů Václava Moryse (Remendado), Marka Gurbaľa (Dancaïro), Sergeje Zubkeviče (Morales) a Václava Živného (Zuniga). S představiteli titulních mužských rolí jsem se bohužel ztotožnit nedokázal: Rafael Alvarez (Don José) mě svým dynamicky monotónním hlasem nezaujal a Miguelangelo Cavalcanti (Escamillo) měl sice vzezření iberského milovníka, nevyrovnaným pěveckým a toporným hereckým projevem však spíše budil soucit než respekt či dokonce údiv – Escamillo je zkrátka role z nejnevděčnějších. Desátá inscenace Bizetovy Carmen zřejmě nebude mít problémy s návštěvností: je nastudována solidně, neomračuje ani neuráží, ale k vysokému standardu některých menších evropských scén má pořád ještě daleko. Uvidíme, jak s úrovní běžných operních představení naloží progresivně se prezentující nové vedení divadla a opery.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.