Oslava přírody a lidskosti ‒ Mahlerova Třetí symfonie v provedení České filharmonie a Semjona Byčkova

Česká filharmonie provedla na přelomu ledna a února Mahlerovu Třetí symfonii, nejdelší a vnitřně velmi pestrou skladbu autorova mládí. Je to velký mystický obraz přírody s řadou nádherných momentů. A byl jím i pod taktovkou Semjona Byčkova ve středu 31. ledna v Rudolfinu. Symfonii provedla filharmonie už předtím na zájezdu v Baden Badenu a v úterý k tomu přibyla v podstatě veřejná generální zkouška pro studenty Filozofické fakulty.

V případě Rudolfina je Mahlerova Třetí také prostorová zkouška, je to jedna ze skladeb, pro kterou je Rudolfinum malé ‒ vlevo vzadu se tísnilo osm hornistů, napravo čtyři trubky, tři trombony a tuba – uprostřed dřevěné dechy, kterých je dohromady šestnáct a před nimi samozřejmě hustý les smyčců. Na druhou stranu, udělejme z nouze ctnost, jakoby toto stísněné provedení podpořilo komornější ráz skladby, která obsahuje mnoho intimních míst.

První věta je o pomalu se probouzejícím jaru, kde jsme mohli sledovat kontrast mezi nosným a měkkým zvukem žesťů, hlubokými smyčci a zpěvnými sóly hobojů, fléten a také prvních houslí. Sladký a zároveň čistý tón Jana Mráčka byl ozdobou celé skladby a Jana Brožková byla každou chvíli k rozpoznání. Provedení bylo hodně statické, jakoby se ledy pomalu rozhýbávaly, ale většinou se dařilo ho udržet v nižších dynamikách, takže víc jak půlhodinová věta měla několik jasných vrcholů a naopak mnoho míst komornějšího rázu. Po celou dobu se dařilo prvnímu hornistovi Janu Vobořilovi i trombonistovi Janu Pernému.

Foto: Petr Kadlec

Elegantní menuetový rytmus pomalejší druhé věty dal znovu prostor dřevěným dechovým nástrojům, které byly v kontrastu s občasným bukolickým šklebem. Bylo sympatické, že Byčkov nikam nepospíchal a hrál si s každým sólem. Věta měla gradaci v postupném ztišení. Ještě větší kouzlo měla následující věta nadepsaná Comodo. Scherzando. Její ozdobou je trubkové sólo na poštovský roh, které zní z dálky jako letní romance. Walter Hofbauer stál v levých otevřených dveřích za pódiem, což akusticky ideálně vyšlo jako hlas trochu z povzdálí, jako nostalgická ozvěna – ale přitom naprosto znělé sólo. Doprovod trubky zněl jako horký letní vzduch, tiché chvění a vlnění luk. Bylo tam přiměřené množství obraznosti a romantického citu.

V altovém sóle následující věty jsme kromě sólistky mohli prožít hornové sólo, houslová sóla a čtecí zařízení, při kterém mohl člověk docenit, jak jde hudba s každým veršem Písně nočního zvonu z Nietzschova Zarathustry. Zpívala mladá altistka Catriona Morison hlasem se světlejší barvou a mladistvým výrazem. Byl v tom ale i potřebný kus mystiky a velmi soustředěné atmosféry. A střídání tajemné hloubky s niternou bolestí. Hned na to navazuje hravá věta sborová, kde se střídala ženská část Pražského filharmonického sboru a chlapecký sbor Pueri gaudentes. Jejich provedení mělo lehkost, ale na druhou stranu se Byčkov nepouštěl do úplně rozverné rozpustilé radosti. Oba sbormistři Lukáš Vasilek i Libor Sládek odvedli dobrý kus práce a sbory měly čistý lyrický výraz.

Foto: Petr Kadlec

A pak už následovala pozvolná gradace závěrečné věty, proslulé finále „co mi vyprávěla láska“. Byčkov nedosáhl s orchestrem jednolité gradace od začátku do konce, věta se rozléhala jakoby v několika vlnách. Plynula klidně a procítěně v jedinečném soustředění a zvukové plnosti. Na druhou stranu zachoval dirigent jakousi citovou zdrženlivost a dobře si rozvrhl čas v několika dlouhých hudebních plochách. Nabylo to tedy ohlušující a zavalující finále, ale naopak velmi citlivá lidská promluva. Po ní bylo pár desítek vteřin ticho a pak ovace a srdečné děkování všem zmíněným sólistům v orchestru. Bylo to nádherné procítěné provedení plné barev, ale bez okázalé opulentnosti, velmi citové, ale s jakousi mladistvou čerstvostí. Odpovídá české tradici Mahlerových symfonií a důstojně zapadá do nově vznikajícího mahlerovského kompletu.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější