středa, 3. únor 2016

Oslava divertimenta

Napsal(a) 

Vladimír Franz Vladimír Franz

Pražský komorní orchestr (o.p.s.), instituce s téměř pětašedesátiletou historií, naplnil svůj smyčcový koncert 2. února ve Dvořákově síni pražského Rudolfina čtyřmi zábavnými kusy, jež bych zařadil do škatulky s názvem divertimento. Nejdříve zahrálo 21 hudebníků, kteří si dle potřeby stále ještě drží svoji pověst orchestříku bez dirigenta, pětivětý Kvartet Es dur, op. 1,  Hob II:6, Josepha Haydna. Orchestrální verzi jsem živě slyšel poprvé a byla to čirá radost – v rámci moderního zvuku stylové, technicky dokonalé, ve vibrátu příjemně úsporné, naprosto homogenní. Provedení mělo skutečně atmosféru příjemně dýchajícího divertimenta; nejpůvabnější bylo Adagio cantabile… Divertimento B dur, K. 137, Wolfganga Amadea Mozarta, jenž je referenčním skladatelem PKO od jeho založení (viz například mozartovské kreace s Charlesem Mackerrasem), mělo opět vysokou kulturu projevu a úroveň secvičenosti. Ocenil jsem, že koncertní mistr Alexej Rosík zvolil přesná, nijak přehnaná tempa… Vysloveně líbezná byla Čajkovského Serenáda C dur, op. 48. Z hráčů vyzařovala, podobně jako například z hráčů PKF – Prague Philharmonia, radost z vytváření Hudby;  bylo to vzdušně noblesní.

Pražský komorní orchestr Pražský komorní orchestr

Vrcholem koncertu však bylo první uvedení Pražského divertimenta Vladimíra Franze, jež vzniklo na objednávku PKO. Známá osobnost pražské kulturní scény jakoby neustále něco analyzovala – idiomy, prvky, znaky, zvuky, vzájemně je konfrontovala, syntetizovala a formovala do jasných struktur, hravých, transparentních a někdy velmi úsporných. Vladimír Franz má navíc dar, jenž je u současných komponistů docela vzácný – smysl pro humor a nadsázku. Jako vždy našel přesně hranu recepce – nezkušeného posluchače tato hudba neodradí a poučeného neurazí.

Při poslechu mě nutně napadlo srovnání s konkurencí PKO. V technické a zvukové úrovni jsou lehce nad ním jen smyčce Pražské komorní filharmonie. Nicméně jedno jsem ve hře výborně připraveného Pražského komorního orchestru tento večer postrádal – šťavnatost a neobyčejnou tónovou lahodnost, kterou měl na počátku éry Oldřicha Vlčka a hlavně v období vedení Ondřeje Kukala.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.