Dvořákovu síň zaplnily v pátek 17. 5. tóny skladeb dvou významných autorů 20. století, Carla Orffa a Igora Stravinského. V provedení Pražského komorního sboru s doprovodem třech klavírů a bicích nástrojů zazněly pod vedním Pavla Kühna nejprve dvě Orffovy kantáty na verše Franze Werfela. Veni creator spiritus i Der Gute Mensch připomínaly jistě mnohým slavnou a efektní Carminu buranu, obsahově šlo ale o poněkud odlišnou myšlenkovou rovinu. Je veliká škoda, že se v programu koncertu neobjevil překlad textu, zvlášť jde-li o díla, která nejsou publiku tak dobře známa (u spisovatele, jako je Franz Werfel, by to jistě stálo za to). Orffova hudba zaplnila koncertní síň s takovou intenzitou, jakou dnes zažíváme v kinech se zvukem „dolby surround“. Sbor i instrumentalisté předvedli kvalitní nastudování, pouze výslovnost mohla být výraznější a méně „česká“. Vrcholem večera bylo Stravinského dílo Svatba , v němž se interpretům podařilo navodit slavnostní atmosféru a rozehrát před očima posluchačů koláž lidových rčení a pravoslavných rituálů. Sólisti se svých úloh zhostili osobitě a přesvědčivě: nevinně jemná, pěvecky stále lepší Simona Houda-Šaturová , zvukomalebně dramatická Lenka Kučerová , spolehlivě výrazový a expresivní Vladimír Doležal i mužně zemitý Richard Novák . Následující Canticum sacrum i Žalmová symfonie (s Komorním orchestrem Pražským symfoniků ) se sice drželo ve standardně kvalitní rovině, ale postrádalo už předchozí napětí i nasazení – proto možná nebyly kontrasty tak výrazné a ostré. Večer ovšem ve výsledné podobě vyzněl jako důstojná a příjemná oslava obou autorů.
