pondělí, 22. říjen 2018

Orfeo ed Euridice – zbývá jen hudba

Napsal(a) 

Roberta Mameli, Sonia Prina, foto Filharmonie Brno Roberta Mameli, Sonia Prinafoto: Filharmonie Brno

Padesátý ročník hudebního festivalu Moravský podzim začíná sice až příští rok, ale přesto se organizátoři rozhodli na blížící se jubileum upozornit již nyní. Filharmonie Brno přichystala na sobotu 20. října ochutnávku, která si klade za úkol posluchače na takto významný ročník připravit a navnadit. Německý soubor Akademie für Alte Musik Berlin, který v České republice vystupuje pouze velmi vzácně, představil v brněnském Besedním domě koncertní provedení Gluckovy opery Orfeo ed Euridicev původní verzi z roku 1762. Sólistkami večera byly sopranistka Roberta Mameli, sopranistka Marie-Sophie Pollak a altistka Sonia Prina. Interpretaci Gluckova díla doplnil také sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením sbormistryně Terezy Válkové. Představení řídil Alexander Liebreich.

Skladatel Christoph Willibald Gluck se zapsal do historie jako jeden z nejvýznamnějších reformátorů operní tvorby. V době, kdy tento žánr do značné míry degradoval ke stereotypnosti, schematičnosti dějových linek, a především prázdné virtuozitě operních div, se vrátil k hudbě jakožto zesilovači citů a emocí a vložil ji do rukou operního libreta. Hudba má totiž dle Glucka především podporovat báseň a vytvářet s ní „krásnou jednoduchost“, což bylo daleko od přehnaných koloratur na neadekvátních místech, které složily pouze k zabavení senzacechtivého publika. Ačkoliv by se mohlo zdát, že tato redukce bude mít nepříznivý dopad na bohatost hudby, autorova reforma zvýšila také počet sborových čísel, a především vzrostl význam recitativů, které byly doprovázeny orchestrem. Ačkoliv Christoph Willibald Gluck zůstával svými hudebními prostředky stále ještě převážně v době barokní, jeho střízlivý pohled na nedostatky tehdejší hudby a její přebujelost předznamenával rodící se klasicistní tendence.

Alexaner Liebreich, Marie-Sophie Pollak, foto Filharmonie Brno Alexaner Liebreich, Marie-Sophie Pollakfoto: Filharmonie Brno

Opera samotná se obrací k počátkům žánru. Příběh o Orfeovi, který dostává od bohů možnost zachránit svoji zesnulou milou, avšak nesmí se za ní byť jen na okamžik ohlédnout, sloužil jako inspirace již úplně prvním operním skladatelům rodícího se baroka. Verze, která zazněla při koncertním provedení v Besedním domě, je z roku 1762 a představuje tak původní a neupravený tvar díla. V roce 1774 při příležitosti pařížského uvedení Orfeo ed Euridice (respektive Orphée et Eurydice) vznikla nová verze, která více zohledňovala hudební vkus tehdejší Francie. Přibyl tak například zlověstný tanec fúrií a nemalé části opery byly přepsány a dále upraveny. Původní tvar prezentovaný v sobotu ansámblem Akademie für Alte Musik tak stojí teprve na počátku Gluckových snah o průzračnější a logičtěji vystavěnou hudební formu.

Ačkoliv je opera již ze své podstaty koncipována jako dílo s významnou divadelní složkou, nezřídka se – především kvůli nákladnosti provozu některých oper – uvádějí v koncertním provedení. U většiny představení tak v podstatě odpadá herecká akce a zpěváci se mohou v poklidu koncentrovat na samotný pěvecký výkon. Provedení opery v rámci předehry k Moravskému podzimu se však s absencí scény a kostýmů vypořádalo po svém. Když se zpěvačka Sonia Prina ztvárňující postavu Orfea otáčela zaujatě ke sboristům odpovídajícím na její volání Eurydiky, přišlo mi to jako drobný, ale milý detail, takové nevinné pomrknutí směrem k tradiční operní produkci; když však nastoupil na scénu Amor v podání sopranistky Marie-Sophie Pollak, došlo mi, že interakce umělkyň bude sahat daleko za tradiční koncertní provedení. Zpěvačky totiž skutečně hrály – každičký bol, vzedmutí hněvu, stesku, lásky nebo nedočkavosti, to všechno nezažívaly postavy pouze na svých tvářích, ale dokázaly využít směšně malého prostoru po dirigentově boku k předvedení skutečného a uvěřitelného herectví. Je pochopitelné, že na tradiční barokní gestiku již v tomto uchopení nezbývalo místo a pokud by se o ni zpěvačky pokoušely – namísto skutečné názornosti – opera by ztratila mnoho ze svého náboje a vnitřního pnutí mezi jednotlivými postavami. Okamžik, kdy se Roberta Mameli, představitelka Eurydiky, sesunula ve smrtelném prozření a s posledními křehkými a stěží slyšitelnými tóny k zemi, tajil dech a lámal srdce.

Sonia Prina, foto Filharmonie Brno Sonia Prinafoto: Filharmonie Brno

Samotná jevištní akce je však až druhořadým prvkem. Tím, co koncert vyzdvihlo vysoko na pomyslný interpretační parnas, byly pěvecké výkony všech tří umělkyň. Většinu opery stála v popředí altistka Sonia Prina, která se s interpretačně a emočně náročnou rolí dokázala vypořádat s absolutním přehledem. Zpěvačka dokázala přecházet z vypjatých poloh k náhle zkřehlým projevům s takovou lehkostí, že jejímu vnitřnímu utrpení se nedalo nevěřit. Altistka zůstávala intonačně neochvějně pevná i v náročných pasážích a zdobení tónu bylo přirozené a vždy podporovalo kýžený emoční záměr. Také Marie-Sophie Pollak, představitelka Amora, dokázala – navzdory relativně malému prostoru, který ji opera poskytla – zaujmout vytříbeným projevem, jasnou barvou hlasu, uměřeným vibratem a laškovným a rozpustilým výrazem, který dodal postavě Amora špetku dobře uměřené komiky. Nejintenzivnějším výkonem však oslnila představitelka Eurydiky Roberta Mameli – její snové probuzení, radost, zápal lásky a vášně, náhlé zmatení, podráždění, vztek i smutek, to vše dokázala zpěvačka s nesmírnou lehkostí vložit do svého hudebního projevu. V šepotu umírající Eurydiky byla bolest a ztráta přímo hmatatelná. Způsob, jakým zpěvačka pracovala s hlasem, vycházel v každém okamžiku z textové předlohy a užitím extrémních dynamických i výrazových poloh se zpěvačce podařilo přivést Eurydiku k životu nejen před očima svého Orfea, ale také před zraky a sluchy všech v sále.

Sonia Prina, Roberta Mameli, foto Filharmonie Brno Sonia Prina, Roberta Mamelifoto: Filharmonie Brno

Orchestr Akademie für Alte Musik představuje stálici na poli historicky poučené interpretace a úměrně tomu odpovídala také kvalita produkce. Hudebníci si udrželi lehkost i při napjatých a rychlých částech – běhy a figurace byly intonačně čisté a rytmicky jednotné. Také křehké vzdechy houslí v lyričtějších okamžicích pracovaly výtečně s dynamikou i tempem. Velkou zásluhu na tomto pojetí má právě dirigent Alexander Liebreich, který dirigovat bez taktovky a dával dobrý pozor, aby hudba orchestru byla plynulá a pozvolna přecházela od jedné plochy ke druhé. Dirigent našel hudebně nosný střed mezi náhlými změnami dynamiky a pozvolnými crescendy a decrescendy a svým způsobem tak předznamenal rodící se klasicistní tendence v tehdejšímvývoji hudby.

Pro milovníky staré hudby se jednalo o jeden z nejzajímavějších koncertů tohoto roku na Moravě, který snese srovnání snad jen s koncertem podobně významného tělesa Il Giardino Armonico, jenž vystoupilo v rámci Hudebního festivalu Znojmo. Koncert však bezpochyby dokázal oslovit i ty, kteří se neomezují pouze na starou hudby,ale zkrátka mají jen rádi kvalitní hudbu s bezchybnou interpretací. Tam, kde není doopravdy co vytýkat, totiž zbývá jen hudba.

Lukáš Pavlica

Absolvoval magisterský obor Hudební věda na Masarykově univerzitě, v současné době studuje pod vedením doc. PhDr. Jany Perutkové, Ph.D., doktorský studijní program. Aktivně se věnuje publicistické a kritické činnosti, kromě externího dopisovatele pro časopis Harmonie zastává místo redaktora portálu Brno – město hudby. Spolupráci navázal rovněž s hudební revue Opus musicum nebo magazínem vysokých škol Universitas. Kromě publicistické činnosti a výzkumu se okrajově věnuje také hudebnímu aranžérství a spolu s dalšími skladateli a hudebníky instrumentoval a natočil CD Hudebníček cílící na rozvíjení melodického a rytmického cítění u dětí do čtyř let.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.