čtvrtek, 26. květen 2016

Orchestr BBC je ve formě

Napsal(a) 

Sakari Oramo a BBC Symphony Orchestra, foto Ivan Malý/Pražské jaro Sakari Oramo a BBC Symphony Orchestrafoto: Ivan Malý/Pražské jaro

Součástí ceny získané na interpretační soutěži Pražského jara je vystoupení na dalším ročníku festivalu. Poté, co s PKF-Prague Philharmonia zahrál vítěz loňské flétnové soutěže Yubeen Kim, tak se Symfonickým orchestrem BBC o den později ve středu 25. 5. spoluúčinkoval vítěz klarinetového oboru Sang Yoon Kim. Přichází postupně doba, kdy zřejmě budou čím dál častěji také na pražských pódiích hrát mladí Korejci. Ostatně i v letošní klavírní soutěži byl jako nejlepší vyhodnocen pianista z Jižní Koreje, ten nejmladší ze čtyř desítek účastníků z této země…   

Sang Yoon Kim si vybral pro letošní Pražské jaro Mozartův Klarinetový koncert. Orchestr BBC ho doprovázel mimořádně citlivě a stylově. Bylo proč. Sólista hrál Mozarta extrémně jemným způsobem, hladkým tónem, velice kultivovaně. Bezchybně, ale až příliš idylicky. Bohužel jsme tak byli poněkud ochuzeni o krajní zvukové polohy nástroje, které dovedou být i v hebkosti zemitější nebo naopak dokonce zajímavě drsné a které se i v Mozartově hudbě mohou uplatnit.

Na Pražské jaro přijelo někdejší londýnské těleso Jiřího Bělohlávka se svým současným šéfdirigentem, od roku 2012 jeho nástupcem, a to evidentně ve formě a ve společném souznění. Fin Sakari Oramo, v Británii již zkušený a se zapuštěnými kořeny z let vedení City of Birmingham Symphony Orchestra, působí na pódiu energicky a sympaticky. Že společně přivezli Leoše Janáčka, je zajímavé, a to i proto, že to nebylo nic z nejznámějších partitur, ale Balada blanická. Tedy symfonická báseň, která se hrává méně a v níž autorův jindy typický hudební jazyk není charakteristicky rozvinut (a nebyl ani při provedení zvýrazněn) do takové míry, aby skladba opravdu hluboce zapůsobila. Jako vstřícné gesto hostitelské zemi i jako vzpomínka na předchozího českého šéfdirigenta, který zanechal u orchestru poměrně hlubokou stopu, to však bylo milé.

Sang Yoon Kim, Sakari Oramo a BBC Symphony Orchestra, foto Ivan Malý/Pražské jaro Sang Yoon Kim, Sakari Oramo a BBC Symphony Orchestrafoto: Ivan Malý/Pražské jaro

O to pozoruhodnější bylo v druhé polovině večera ve Smetanově síni provedení Beethovenovy Osudové symfonie. Málokdy ji lze slyšet v tak strhující kombinaci klasicistního řádu a romantizujícího výrazu. Sakari Oramo nečekal na definitivní zklidnění sálu a do díla se vrhl ihned po příchodu na pódium. S mimořádnou energií, náruživě až překotně, s rozevlátými a naléhavými gesty, jimiž dychtivě a nesmlouvavě dával najevo, že jde o zápasivou skladbu, která nesnese váhavý, umírněný či polovičatý výklad. Úvodní čtyřtónový motiv vemlouvavě protahoval a dával mu v opakováních různé důrazy. Volil celkově rychlejší tempa - a pokud se někdy od převažující emocionální síly uchýlil spíše k uměřenosti, bylo to na místech zvukově i výrazově odlišených, kontrastních. Právě v nich, například ve druhé větě, problesklo to, co vnímáme jako klasicistní uměřenost, suchou údernost, nebo vojáckou ráznost. Přes určující energický „romantický“ přístup k partituře nepřevládl nicméně hlučný model. Přesvědčivě dosaženým cílem byla rozrůzněnost. Zazněla řada míst, kde dirigent zdůraznil líbeznost, zdržované očekávání, kde akcent na jakoby romantický výklad znamenal i jiné výrazové polohy než jen velké emoce. Dirigentu se podařilo udržet ve velkém zvuku přiměřenost. Nepřevládl proto dojem, že jde o nestylový přístup, zdůrazňující v Beethovenově osudu i tvorbě zatěžkanost, která do hudby z této doby nepatří. Sakari Oramo při provedení neřešil některé jemnosti ve vzájemných zvukových nepoměrech, které se tu a tam ozvaly ve finále a které mohou jít na vrub pro hosty neznámé akustiky sálu; šlo mu především o celkový náboj hudby – a ten vytvořil a předal zdařile. Krásně při tom modeloval tok hudby i prorůstání a překrývání pásem. 

Symfonický orchestr BBC nehraje jako Berlínští či Vídeňští filharmonikové. Jeho projev je o něco syrovější, emotivnější, prvoplánovější, dokonalý nikoli ve stylizaci a vycizelované jemnosti, ale ve vysoce kultivované naturálnosti, v přirozenosti a intenzitě, která ovšem není protikladem přesnosti.

Oba přídavky – drobnosti od Beethovena a Waltona – nebyly ohnivým stupňováním virtuozity, ambiciózním soupeřením, ale pouhým milým dovětkem. I to bylo vlastně charakteristické.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.