Moravská filharmonie Olomouc na čtvrtek 11. listopadu připravila program v rámci svého velkého symfonického cyklu program s názvem „Strhující inspirace maďarským folklórem“, sestavený z děl Ligetiho, Beethovena, Dohnányiho a Kodályho. Moravskou filharmonii vedl Zsolt Hamar, někdejší stálý dirigent Curyšské opery, hudební ředitel Hessenského státního divadla a šéfdirigent Maďarské národní filharmonie.
Večer otevřela skladba Lontano György Ligetiho, uplatňující jeho osobitou techniku mikropolyfonie, v níž vytváří takřka nezávislými party orchestrálních nástrojů proměnlivou, pozvolna se vyvíjející zvukovou masu. V rámci tohoto hudebního proudu přetékajícího citelným harmonickým pnutím, se postupně vyjevují různé kombinace zvuků a témbrů. Věřím, že pro nepříliš obeznámeného posluchače mohla být tato hudba matoucí, a Lontano se může zdát jako rytmicky i intonačně nejistá hudba. Vzhledem k celkově mírnější dynamice však nepůsobilo vysloveně impozantně – a běžné posluchačstvo okamžitě vycítí a reaguje na jakoukoli slabinu, kterou tento typ hudby dá najevo, byť jen zdánlivě. Silnější, neústupnější dynamika by jistě přinesla větší efekt díky zvuku výrazněji se nad posluchači tyčícím. Inu, kdo ví, zda si na konci oddechl víc orchestr nebo publikum – z obou stran bylo cítit zřetelné „zvládli jsme to“. Ovšem uvést takto osobitou, zvukově výstřední skladbu z roku 1967 hned zkraje koncertu je ale chvályhodné. MFO se napříč svými programy zjevně snaží, je-li to alespoň trochu možné, uvádět i méně proslulá a novější díla. Jen tak dál!
Nejstarší a zároveň nejrozlehlejší skladbou večera byl Koncert pro klavír a orchestr č. 4 G dur op. 58 Ludwiga van Beethovena z roku 1806, v němž sólový part odehrála gruzínská klavíristka Nino Gvetadze. Technicky zjevně mimořádně vybavená interpretka svojí velkorysou pedalizací tóny v jednotlivých frázích jakoby přetahovala jemnou glazurou. Na druhou stranu ovšem místy přidala na úhozu a ubrala pedál pro pevnější, silnější tón. Doslova neoblomně zněl pod jejíma rukama olomoucký Steinway zejména v impozantních kadencích. Přesto si tato interpretace Beethovenova čtvrtého koncertu zachovala jistou lehkost, zejména díky soudržnému, sebejistému zvuku orchestru. Gvetadze jako přídavek provedla Chopinův valčík s uměřeným výrazem a štědrým rubatem. Její interpretace ovšem zachovávala logiku struktury skladby – stejně jako v případě Beethovena.
Druhá polovina večera nabídla dvě stručnější, zvukově podstatně spřízněnější a posluchačsky velmi vděčné orchestrální skladby – obě mimochodem pocházející z roku 1933. Jako první zazněly Symfonické minuty op. 36 bratislavského rodáka Ernő Dohnányiho, jenž proslul mimo jiné svými koncertními provedeními Beethovenova čtvrtého klavírního koncertu v Londýně a USA. Dohnányiho opus 36 sestává z pěti stručných částí s odlišnými charaktery, více či méně odkazujících k symfonickému romantismu i hudební moderně. Zatímco v úvodním Capricciu se blýskly zejména smyčce, následující Rapsodia prověřila dechovou sekci – zde potěšil zejména krásně zahraný part anglického rohu. Dramatické smyčce a patřičně napjaté pozouny pak nesly třetí Scherzo. Po ravelovských barvách čtvrté Tema con variazioni vyvrcholila skladba v intenzivním, energickém závěrečném Rondu.
Večer uzavřely Tance z Galanty Zoltána Kodályho (mimo jiné jednoho z učitelů György Ligetiho). Kodály v této čtvrthodinové skladbě vyšel ze sbírky melodií a rytmů romské taneční hudby. Zatímco si v průběhu večera vystačil spíše s drobnějšími gesty, v této metrorytmicky flexibilní skladbě vedl Zsolt Hamar orchestr četnými accelerandy a ritardandy celým svým tělem – a orchestr Tance odehrál znamenitě. Hamar nešel cestou rychlosti, spíše se snažil o dynamickou plasticitu. Je třeba vyzdvihnout smyčcovou sekci, stejně tak klarinet s charakteristicky „lomenou“ melodií.
Příjemný čtvrteční koncert nabídl relativně pestrou dramaturgii s celou řadou zajímavých vnitřních souvislostí – zřejmých či nezjevných – i solidní hudební výkony. Po večerech představujících německou a maďarskou tvorbu pokračuje symfonický cyklus olomoucké filharmonie ve stejné dramaturgii – již v prosinci programem hudby inspirované Itálií, v lednu 2022 pak večerem ruské orchestrální tvorby.
