pátek, 11. říjen 2019

Olomoucká duchovní postmoderna při elektrických svíčkách

Napsal(a) 

Ensemble Inégal, foto PFDH Ensemble Inégalfoto: PFDH

Pátý koncert olomouckého Podzimního festivalu duchovní hudby přinesl ve středu 9. října do chrámu sv. Mořice program postmoderní duchovní hudby Arvo Pärta a Alfreda Schnittkeho v podání Ensemble Inégal pod vedením Adama Viktory.

Prosté, avšak mimořádně efektní řešení scény ve zhasnutém kostele sestávalo z několika žárovek znázorňujících svíce, které se v daných místech jemně ztlumovaly až do téměř úplné tmy a ve vrcholech rozzařovaly prostor měkkým světlem. Tento jemný, místy až neznatelný, ale jindy hudbu naopak neobyčejně obohacující účinek světelného designu Jana Komárka tak v chrámu sv. Mořice navodil skutečně mystickou podzimní atmosféru.

Večer zahájila Pärtova Salve Regina v původní verzi pro smíšený sbor a varhany (2001). Vyzdvihnout je třeba především precizní nástupy vokálních sekcí a jejich vzájemnou vyváženost. V tomto mariánském hymnu se nemá sbor tyčit nad posluchačem, nýbrž jej „obejmout“ a pozvat ke kontemplaci. Z tohoto hlediska byla hlasitost nasazená přesně. Jemný základní pulz udržovaly elektrické varhany (Drahoslav Gric), jejichž umístění dovnitř orchestru dobře propojilo a adekvátně podkreslilo vokální a instrumentální linie.

, foto PFDH foto: PFDH

Druhou skladbou večera byl Requiem Alfreda Schnittkeho, původně vzniklý jako scénická hudba k Schillerovu dramatu Don Carlos z roku 1975. Tato skladba zaujme především nezvyklou instrumentací pro smíšený sbor, varhany, (preparovaný) klavír, zvony, celestu, vibrafon, řadu dalších perkusí, trubku, pozoun, elektrickou kytaru a baskytaru. Vokální sazba tohoto rekviem je vesměs tradiční, bez jakýchkoli „nových“ technik, avantgardní prvky se vyskytují zejména v nástrojích a jejich zvucích. Zejména dílčí vedení jednotlivých hlasových sekcí a jejich vzájemná rytmická vrstvení jsou pak místy působivá. Celkově to však není nijak pobuřující skladba, jak by se mohlo z asociace se jménem Schnittke zprvu zdát; úvodní části sice vrství zvukové masy s různými rytmickými pásmy a nebojí se ojedinělých ostrých disonancí, ve výsledku však jde o spíše pokojné rekviem pro dvacáté století.

Již od úvodního útoku zvukových mas předvedl Ensemble Inégal jednoduše skvělý výkon. Zejména v první třetině prokázali své schopnosti strhující gradací (Kyrie) a pečlivým soustružením výrazných dynamických kontur na krátkých vzdálenostech. Perfektní souhra přišla ke slovu také během vrstvení rytmů i témbrů v částech Dies irae či Tuba mirum s preparovaným klavírem a divokým flexatonem. Jan Čižmář (elektrická kytara) i Jaroslav Panuš (baskytara) odvedli adekvátní výkony, byť se se zbytkem ansámblu zvukově nepojili tak přirozeně jako ostatní hráči – není to však chyba interpretů, jde o tradiční úskalí amplifikovaných nástrojů, které v orchestru vždy znějí bytostně jinak než ty akustické. Naopak je spíše škoda, že jejich jedinečné možnosti Schnittke nevyužil důkladněji.

Adam Viktora, foto PFDH Adam Viktorafoto: PFDH

Orffovské názvuky v Rex tremendae majestatis pak předznamenaly sérii působivých vokálních sól v podání Aleny Hellerové, Stanislavy Mihalcové, Karolíny Janů, Nadii Ladkany, tenoristy Jakuba Kośe a basisty Romana Hozy. Kośovo efektní sólo odzpívané z relativně vzdáleného kůru kostela propůjčilo tomuto provedení další prostorovou dimenzi. Sbor v nižší dynamice u Schnittkeho není kompozičně tak jímavý jako v případě Pärta, ale ve středních částech se jeho meditativnímu spirituálnímu naladění přibližuje. U Agnus Dei se hudba stává nejprocítěnější, již následující Credo však opět potemňuje a navrací se tak drama úvodních částí. Zřejmě nejvýraznější kontrastní prvek, tedy bicí pattern na rockovou sestavu, vyznění vrcholné pasáže této části odlehčuje, spíše než že by jeho majestát utvrzoval. Střední část Creda s trubkou (Marek Vajo) a nasazením sboru pak taktéž patřila k impozantním momentům.

Ensemble Inégal jako poděkování přidal stručné Vater Unser Arvo Pärta, původně pro chlapecký soprán a klavír, v podání sborového unisona. Oproti Requiem šlo o znatelně uvolněnější výkon a obrat směrem ke spíše sváteční náladě ve zcela průzračné tonální hudbě.

Jan Borek

Student olomoucké hudební vědy a filosofie. Bývalý klavírista, současný kytarista, skladatel, překladatel a držitel ocenění z mezinárodní skladatelské soutěže Maurice Ravela 2015. Přispívá do Harmonie, HIS Voice či akademického časopisu Musicologica Olomucensia. Věnuje se především progresivnímu rocku a soudobé klasické i experimentální tvorbě, zároveň sleduje mnohé současné avantgardní a okrajové proudy.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.