středa, 3. srpen 2011

Olomouc - Prodaná nevěsta

Napsal(a) 

V Olomouci nás uvítá scéna typická pro spolupráci režiséra Michaela Taranta a scénografky Dany Hávové – dva mosty vedoucí přes orchestřiště (s nápadným pouťovým zdobením). Po stranách jeviště jednotlivá zastavení křížové cesty, vlevo vzadu jako by na jejím konci zavěšená loutka podsadité „Panny Marie“ v jednobarevných krémových šatech z lesklého saténu. Sbor, to je celá ves včetně faráře. Hodně se pije – jeden Jeníkův kamarád se do konce opery „zpije do němoty“. Ale domáckou vesnickou atmosféru tato „Prodanka“ má a sbor šlape jako hodinky, protože jej režisér Tarant umí rozehrát (a sbormistryně Lubomíra Hellová rozezpívat).

Hodně nástupů je z hlediště – odtud sbor nastupuje hned na začátku –, jako by poutníci přicházeli na pouť... Posun nastal ve výkladu postav (alespoň v tom obsazení, které jsem viděla na premiéře 10. prosince 2010). Mařenka hostující Marianny Pillárové je zhýčkaná dcerunka, která si užívá lásky s Jeníkem na plné obrátky, až okatě přede všemi. Však když se na ni chystá její tatík Krušina – chasa mu zastoupí cestu. Vlastně mu to všechno dělá Jeník i tak trochu naschvál. Na jevišti se pořád něco děje, baletní sbor je zasut do pozadí, tančí i sbor...

Ještě k Mařence, která mě příliš nechytila za srdce – je sice velmi štíhlá, pohledná, ale hodně nastrojená (zvláště na konci inscenace, se svým svatebním kokrhelem – kostýmy Klára Vágnerová ) a svým způsobem značně koketní. Jeník (v podání Jakuba Rouska ) je neustále v jejím vleku. Ona jej neustále až přezahrnovává přízní, před ní by každá silnější mužská povaha asi raději uprchla. Ani hlasově Marianně Pillárové Mařenka nesedí – vyšší hlasovou polohu má ostrou, případně s nepříjemným tremolem, hloubky zajímavé, ale rejstříkově odpojené – zkrátka Mařenka to není.

Jakub Rousek: Nebudeme-li Jeníka hodnotit v kontextu jeho jiných rolí, budeme možná s jeho výkonem spokojeni. Mnoho ideálních Jeníků u nás není. Ale pokud se na něj podíváme v kontextu jeho osobního vývoje, pak si nemůžeme nevšimnout, že sice technicky postupně usazuje střední a hlubší polohu, avšak zároveň ji zatěžkává. Jeho výšky jsou ze zcela jiného kadlubu a jsou se zbytkem rozsahu nepropojené. U něho, rodilého „výškaře“! Rouskův hlas čas od času ztrácí svítivost. Není ostatně divu – zpívá všechno od Ferranda po Cavaradossiho, (ale také v Brně na JAMU superobtížný part Laca! v první verzi Její pastorkyně). Řeknete-li: pochopitelně, to je oblastní divadlo, pak máte i nemáte pravdu. Samozřejmě záleží i na osobnosti pěvce – nakolik si hlídá svůj postupný pěvecký rozvoj.

Kecal je už teď parádní rolí Jiřího Přibyla . Přibyl jde svou olomouckou kariérou pracovitě, cílevědomě a se vší pokorou. Srovnejme jeho Alfonsa (Doktora Slámu) z Così fan tutte a Kecala. V obou rolích nesejde z jeviště. Obě postavy mají svou vlastní specifickou jednolitost a to jak pěveckou, tak hereckou. Je radost se na něj dívat a poslouchat ho.

A „Ta Indiánka má hehehezké nožičky!“ Esmeralda Barbary Sabelly je zatím nejrozkošnější Esmeraldou, kterou jsem zatím viděla (i slyšela), a to včetně kostýmu (na hlavě černý cylindr). Má v sobě nejen komediantskou protřelost, ale také špetku skutečné empatie vůči tomu milému Vaškovi, který umí udělat medvěda okamžitě, hned a teď. On tančí a předvádí medvěda už v tom úvodním „komediantském“ tercetu.

Člověk by nevěřil, jak obtížné jsou party rodičů. Dobrým tahem bylo obsazení Míchovy Háty mladou pěknou mezzosopranistkou (Barbora Polášková ). Jeho „podpantoflismus“ je pochopitelný a manželka se po jevišti pěkně otáčí (za mladšími).

Tarantova Prodaná nevěsta vtáhne obecenstvo do hry. Nejlépe se to daří Vaškovi, kterého Ondřej Koplík rozehrál do vtipné roztomilosti. Člověk by Mařence skoro přál, aby si ze vzdoru opravdu vzala raději Vaška!

Dirigent Petr Šumník (přijede na jeviště na kole a sestoupí do orchestřiště) vede orchestr a sbor jako vždy pevnou rukou a zcela ho podřizuje rychlému a bohatému tempu jevištního (i hledištního!) dění. Dirigovat i zády pro něj není problém. Představení má švih (s občasným nutným pozastavením) a plyne jak rychlá voda. Obdivuji olomoucký rodičovský sextet – zazpíval si pozoruhodně „sborově“ i s intonačním dolaďováním.

Jistě, našla bych negativa – přebujelost akcí, typických pro režiséra, také některá výtvarná řešení mi nepřipadala nejlepší (až kýčovité zdobení můstků, „Panenka Maria“, která vypadá z hlediště spíš jako obtloustlejší krejčovská panna, farář, který kolem sebe neustále žehná, opilci), ale to jsou maličkosti. Olomoucká Prodanka je hravá, radostná a svěží. Včetně těch živých slepic (které, stejně jako děti) „na jeviště nepatří“. Mnoho ze zúčastněných diváků potěšila, mě také. Zkrátka: povedla se! Tedy spíše: podařila.

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.