V pátek 22. dubna byla v olomouckém Moravském divadle premiérována Mozartova Figarova svatba . Toto již osmé olomoucké nastudování nepůsobilo nijak originálně. Na jevišti panovaly nelogické situace, které vnímavý divák okamžitě odhalil. Po celý čas produkce dominovaly scéně červené kulisy, které ve třetím jednání byly doplněny lustry zpočátku svěšenými zhruba metr od země. Proč taková koncepce byla užita? Měla znamenat něco víc, než pouze vyplnění nevyužitého prostoru? Scéna posledního jednání, které má probíhat v zahradě, byla ozvláštněna jakýmisi světelnými planetami, nad kterými jistě nejeden divák zapřemýšlel, co vlastně znamenají. Pro jeden útvar by se nabízela představa měsíce, která je však Figarem vyvrácena poznámkou o temné noci; jako zdroj inspirace se tudíž jeví jediná věta o Marsu a Venuši. Scéně scházela realita. Nejen scéna, ale především režijní koncepce hostující Karly Štaubertové-Sturm byla značně rozporuplná. Nejméně přesvědčivě působilo druhé jednání, které bylo zasazeno do hraběnčiny koupelny. Přijmout myšlenku, že 'nahou' hraběnku vidí nejen její manžel hrabě Almaviva, ale také Figaro a ostatní, by bylo možné pouze jako nedotaženou recesi. Nápad vany a paravánu se zdá skutečně nešťastným; ani v jednadvacátém století nikdo nepřijímá hosty v koupelně. Také roli zahradníka, tak jak byla koncipována, nikdo nemůže uvěřit. Nejen že přijde s plastovým květináčem místo střepů, ale navíc z něj vytáhne poměrně velikou láhev a pije před svým pánem. Nemohl tento starý opilec Antonio usrknout tajně z malé náprsní butelky, jak by tomu velela logika věci?
Hudebně také nebyla premiéra příliš výrazná. Chybělo to, co dělá Mozarta Mozartem, například výrazné dynamické rozdíly, agogika a další. Pozorný posluchač mohl najít dva nebo tři náznaky dynamického odlišení, jinak se celá opera nesla ve stejné rovině, tady mezzoforte až forte. Recitativy výrazově naprosto nepropracované, stále stejné tempo i dynamika, a parte nerespektováno (při „taneční scéně“ Figara a Zuzanky na stole) a jiné. Ansámbly často kvůli rytmické nepřesnosti působily nervózně. Také árie občas postrádaly rytmickou preciznost zejména díky silné dynamice. Přesto bych chtěla vyzvednout výbornou výslovnost některých pěvců, díky které posluchačům neunikly slovní hříčky, nad kterými se zasmáli. Také herectví Ladislava Petrů v roli Figara a především hostující Ilony Rédlové coby pubertálního Cherubína bylo milým zpestřením této jinak nepřesvědčivé inscenace.
Olomoucká premiéra Figarovy svatby nepřinesla žádný výrazný nápad. Režisérka svými nelogickými situačními postupy degradovala inteligenci publika, které však prokázalo svůj intelekt a odměnilo se pouze vlažným potleskem, který zněl spíše jako úcta k tradici v tradičním pokusu o netradiční představení.
