Olomouc – Bludný Holanďan a Marie Stuartovna

Operní a operetní soubor Moravského divadla v Olomouci pod vedením Ludmily Machytkové udivoval v uplynulé sezoně náročností premiér. Gounodův Romeo a Julie, Wagnerův Bludný Holanďan, u nás téměř neuváděná Donizettiho Maria Stuarda (a operety Král tuláků a Krásná Helena). Doplňme, že zmíněný Bludný Holanďan je koprodukcí se Severočeským divadlem opery a baletu v Ústí nad Labem, protože přenesl pro něj určenou úspěšnou inscenaci na olomoucké jeviště (režie Martin Otava , scénografie Ján Zavarský , kostýmy Aleš Valášek ). Olomoucký soubor nastudoval inscenaci pod řízením svého dirigenta Miloslava Oswalda a právě jeho pojetí jí dodalo (kromě výkonů jednotlivých sólistů) na svébytnosti. Dirigent totiž záměrně v této v pořadí čtvrté Wagnerově opeře podtrhl její zčásti ještě raně romantický charakter, který k ní sice neodmyslitelně patří, nebývá však zdůrazňován, a přiblížil ji interpretačně skladatelovým předchůdcům, jakými byl třeba C. M. Weber nebo G. A. Lortzing. Zvolil chytře řešení, které mu umožnilo užít poněkud menšího orchestrálního obsazení olomouckého orchestru jako tvůrčího záměru a vyložit Holanďana v jeho nadlehčené, komornější podobě. Mělo to svou výhodu i pro zpěváky – lyričtější, světlejší zabarvení Szendiuchova basbarytonu nepřekáželo stylově poněkud archaičtěji pojatému Dalandovi a také mladistvý výkon Jakuba Kettnera v titulní roli nepostrádal své opodstatnění. U jeho Holanďana spíše nemile překvapil příliš plochý režijně-herecký výklad postavy, která postrádala byť i jen náznak osudové tajuplnosti. Magda Málková vytvořila na obdivuhodné úrovni až patologicky pojatou Sentu jak po stránce pěvecké, tak i herecké (celý průběh opery je jakoby její chorobnou představou a končí jejím náhlým úmrtím na nemocniční posteli). Byla doslova ústřední postavou této inscenace. Také Václav Málek dostál v Erikovi požadavkům role, zatímco největší slabinou obsazení byl výkon Milana Vlčka jako Kormidelníka. Potíže s výškami svědčí o vážné hlasové krizi, v níž se pěvec ocitl a již je nutno bezodkladně řešit.

V následující Donizettiho Marii Stuartovně byl tento pěvec obsazen do závažné role hraběte Leicestra, jemuž věnují svou přízeň obě královny, jak Alžběta Tudorovna, tak Marie. Na červnové premiéře nás však čekalo překvapení – tuto roli zpíval mladý tenorista Jakub Rousek a jeho výkon nelze než obdivovat, byť se mu dostalo riskantní cti být obsazen do role, na niž si mohl ještě hodnou chvíli počkat. Přesto se mu podařil husarský kousek – dovedl své pěvecké síly rozdělit natolik, aby jeho výkon měl vyrovnanou úroveň. Za to, být jím, bych patrně poděkovala jeho pedagogovi zpěvu Václavu Málkovi, přítomnému v hledišti a sledujícímu pozorně každý tón i pohyb svého svěřence. Uznávám, že za těchto okolností bylo možné se do takového nejistého podniku pustit. Teď už zbývá jen „málo“ – vést tohoto nadaného mladíka tak, aby i nadále ekonomicky zacházel s hlasem, aniž by příliš zatěžkal jeho střední a hlubší polohu na úkor výšek, které má od pána boha. Jak „jednoduché“ – a že už bylo těch mladých nadějných tenoristů, kteří skončili se zpíváním téměř dřív, než začali.

Donizettiho Marie Stuartovna je v podstatě siamské dvojče – dvojopera, jejíž první část patří téměř bezezbytku Alžbětě, druhá pak Marii. V roli Alžběty se představila opět Magda Málková (olomoucká, ale nejen olomoucká jistota pro tyto typy rolí – hostuje například jako Turandot ve Státní opeře Praha), která své Alžbětě propůjčila svůj spolehlivý soprán, v němž dala najevo nejen panovačnost a autoritativnost, ale i neustálý boj o přízeň hraběte Leicestra, jehož náklonnost získává její soupeřka Marie tím víc, čím víc ztrácí možnost dál žít. Právě představitelka Marie dostává ve své polovině opery mimořádnou možnost vyjádřit své pocity až do hořkého konce a Lea Vítková ji dokázala naplnit. Rozezpívala svůj lehce zastřený soprán jak do plného hlasu, tak i v jímavých ztišených pasážích, a to jí napomohlo i v hereckém vyjádření. Svou hřivnu nepromarnil ani David Szendiuch jako její zpovědník Talbot. A právě tato postava klade otázku, jestli dublování milostného trojúhelníku jejich baletními protějšky napomohlo vyznění inscenace. Osobně jsem spíše přesvědčená o tom, že se tu debutující operní režisér Robert Balogh podřídil sám sobě, choreografu téhož jména, který je zvyklý spolupracovat s tanečníky a vyjadřovat se pohybem. A tak místo aby dal více prostoru hereckému (a pohybovému) vyjádření pěvců, věnoval svou energii jejich dvojníkům. Bylo to zajímavé řešení, ale hlubší spolupráce s pěvci by byla mohla přinést podrobnější a přesvědčivější vypracování postav Alžběty, Leicestra i Marie.

Mimořádně nápaditá Duškova výprava (scéna i kostýmy – velmi vítaná kombinace!) vytvořila Donizettiho opeře působivý rámec. Přestavba královské komnaty na Mariino vězení pomocí soustavy jakýchsi vysokých a úzkých otočných obdélníků (téměř „telárů“), které měly na jedné straně královskou zlatavou patinu a po obrácení tvořily šedočernou pevnostní stěnu, byla nejen efektní, ale také funkční. Škoda jen, že se stejně pružně neodbyla i proměna do Forteringského parku (součásti Mariina vězení), která se udála za zavřenou oponou. (Pan výtvarník by asi nesouhlasil se zdánlivou drobností z posledního výjevu opery, kdy Mariin předsmrtný zpovědník Talbot překryje svým pláštěm důležitý scénografický prvek – Mariin vězeňský „trůn“ a především jeho opěradlo, které má v sobě otvor ve tvaru kříže.) Inscenace postrádala jasnější výklad postavy hraběte Leicestra, dávajícího sice nakonec přednost sebezničující vášni k Marii před životem na výsluní Alžbětiny náklonnosti, avšak snažícího se do poslední chvíle nepřispět zjevností své lásky k Marii ke zpečetění jejího tragického osudu.

Přes dílčí výhrady můžeme považovat novou inscenaci olomoucké Marie Stuartovny za opravdu úspěšnou. Donutila operní soubor k maximálnímu vypětí a výsledek se dostavil – soubor vyrostl na velkém úkolu. Nejen jeho sólisté, ale v neposlední řadě také orchestr (byť i za cenu technických prohřešků) pod vedením šéfdirigenta Tomáše Hanáka , který dodal představení dostatečný tah a napětí. S respektem můžeme hovořit také o výkonu sboru pod vedením Lubomíry Hellové . Poslední premiéru sezony odměnili diváci nadšeným potleskem.

Sdílet článek: