středa, 19. červen 2019

Olga Peretyatko zazpívala v české bouři

Napsal(a) 

 , foto Smetanova Litomyšl foto: Smetanova Litomyšl

Národní festival Smetanova Litomyšl pozval na svůj letošní 61. ročník jednu z velkých pěveckých hvězd současnosti, sopranistku Olgu Peretyatko. V tradičním prostoru zámeckého nádvoří se představila za doprovodu PKF – Prague Philharmonia pod vedením Leoše Svárovského.

Vzrušujícím „zpestřením“ tohoto večera byla dlouhotrvající průtrž mračen, která se spustila nedlouho po zahájení koncertu. Příroda jásala, nikoli ale vedení festivalu, protože hutně pršelo na mnohé diváky i na část pódia. Nakonec byl program po dohodě s umělci a rychlé konzultaci s pražským letištěm na více než půlhodiny přerušen. Poté, co se obloha vybouřila, dokončili hudebníci program v nezkrácené verzi bez přestávky. S nadhledem, úsměvem a nonšalancí.

 , foto Smetanova Litomyšl foto: Smetanova Litomyšl

Olga Peretyatko v mnohém nezklamala. Vyzařuje z ní klid a pohoda, zároveň hluboká soustředěnost. Disponuje příjemně měkkou barvou hlasu, s nímž dokáže plasticky tvarovat dlouhé legatové plochy, jež sluší jak Donizzetimu, tak Verdimu, potěšila kvalitními staccaty, lehkostí a snahou neošidit posluchače o žádný tón včetně středních, a hlavně nižších poloh, jež někdy sopranistkám unikají do ztracena. Daří se jí v charakterech energičtějšího, rozverného nebo laškovného typu a rozhodně má odvahu, protože svůj recitál zahájila Belliniho slavnou árií Casta Diva (nevím, nakolik to byl záměr, ale pokus osvěžit flétnové sólo inovativní artikulací podle mého názoru úplně nevyšel). Navzdory tomu jako by celkovému projevu sólistky něco chybělo. Nejde jen o několik ne zcela vyvedených trylků, o nichž skoro až krutě debatuje odborná i laická veřejnost zvláště od uvedení Lucii di Lammermoor v únoru letošního roku ve Vídni, nebo o plnost vysokých tónů, kde bychom měli právo čekat víc, ale jde především o pojetí. V tomto bodě mě, přiznám se, sólistka zcela neuspokojila. Tři Donizettiho árie (Linda di Chamounix, Anna Bolena, Lucia di Lammermoor) by snesly více emocionálních proměn, jež by se měly odrazit nejen v mimice a gestech, ale především v hlase, větší drama a méně předvídatelnosti bych si přála slyšet v árii Crudele?... – Non mi dir… Mozartovy Donny Anny (Don Giovanni). Naopak Rachmaninovova píseň Zděs chorošo a stejně tak Verdiho árie (Luisa Miller, Sicilské nešpory) nebo Juliettina arietta (Charles Gounod) poskytly interpretce zřejmě větší inspiraci. Celý výkon, jakkoli milý, přívětivý nebo příjemný, zůstal pro mě nakonec z hlediska výrazu trochu na půl cesty. (Kladu si také otázku, kam a do jaké míry se hlas této pěvkyně bude dále vyvíjet. A než se zvedne vlna nevole, ano, uvědomuji si, že podmínky koncertu nebyly z hlediska počasí komfortní – bylo horko a dusno -, jenže tady se jedná skutečně o dlouhodobější záležitost, nikoli o možnou momentální indispozici.)

 , foto Smetanova Litomyšl foto: Smetanova Litomyšl

Orchestr se výtečně činil v roli partnera (škoda jen drobných nepřesností např. v kavatině Verdiho Luisy) i v operních předehrách, Leoš Svárovský navzdory parnu zachoval dress code (zde by si obzvlášť dirigent zasloužil ne menší, ale větší protokolovou úlevu) a snažil se celou dobu hudebníky udržovat svým entuziasmem v dostatečné energetické hladině. Budiž mu za to dík. Mezi orchestrem, dirigentem a sólistkou vládla symbióza, čišela z nich radost, která se přenesla i na publikum, jež si vytleskalo přídavek Il bacio (Polibek) Luigiho Arditiho.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.