pondělí, 13. září 2021

Okamžiku, prodli! Skvostný Koncert pro liberecký kraj

Napsal(a) 

Michaela Fukačová, Alexander Liebreich, SOČR, foto Martin Špelda Michaela Fukačová, Alexander Liebreich, SOČRfoto: Martin Špelda

Festival Lípa Musica slaví 20 let od svého vzniku. Jeho posláním je přinést vysokou autorskou a interpretační kulturu do severočeských krajů – Libereckého a Ústeckého. Tento koncert měl přímo název Koncert pro liberecký kraj. Divadlo F. X. Šaldy bylo skoro plné a obecenstvo vysoce ocenilo jak krásný výkon Symfonického orchestru Českého rozhlasu, tak violoncellistky Michaely Fukačové.

Na programu byl nejslavnější Violoncellový koncert h moll op. 104 a 8. symfonie G dur op. 88, obé od letošního jubilanta Antonína Dvořáka (180 let od narození). K dějinám cellového koncertu patří snad jen malá, leč významná perlička: koncert je věnován Hanuši Wihanovi, profesoru pražské konzervatoře, který absolvoval s A. Dvořákem turné 40 koncertů před jeho odjezdem do Ameriky (1892). Dvořák pro něj napsal Rondo g moll a upravil z klavírního znění Klid lesa. Byli tedy velkými uměleckými přáteli. Dvořák přesto nebyl ochoten akceptovat Wihanovu kadenci ve třetí větě koncertu. Premiéra koncertu se uskutečnila v Londýně v březnu 1896 a o měsíc později v Praze, obě provedení ale nehrál Wihan (údajně pro velké časové zaneprázdnění), nýbrž anglický violoncellista Leo Stern – ten si stěžoval na velkou technickou a intonační náročnost koncertu, která jej přiměla cvičit až 7 hodin denně. Wihan ovšem později hrál koncert také.

Skladba je nejhranějším a nejnahrávanějším koncertem z celé cellové literatury, a každý světový sólista se s ním musí během života utkat. Michaela Fukačová měla to štěstí, že první nahrávku provedla s brněnskou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem ve věku 27 let, už jako zářící hvězda světových podií. Nebylo divu, protože jejími rádci byla nejzvučnější jména světových škol: na brněnské konzervatoři Bedřich Havlík, na AMU Alexandr Večtomov, v Kodani Blondal Begtsson, v Londýně William Pleeth, v Sieně André Navarra, v Los Angeles Paul Tortellier a soukromě Mstislav Rostropovič. Oceňuji tuto nahrávku také proto, že Bělohlávek zde nejlépe ze všech nahrávek dokázal s Fukačovou rozmlouvat a rozvíjet sólové myšlenky v Dvořákově orchestrálním dialogu. Tedy symfonické dílo s koncertantním nástrojem.

Michaela Fukačová, Alexander Liebreich, foto Martin Špelda Michaela Fukačová, Alexander Liebreichfoto: Martin Špelda

Mezitím uplynulo pár let. Pojetí Fukačové zráním možná malinko ubralo na svůdné virtuozitě, zato se prohloubil její ponor, a volná tempa ještě více zastavovala čas, dopřávajíce posluchačům kochat se bohatou grafikou Dvořákových myšlenek ve smyslu faustovského „Okamžiku, prodli!“

Sobotní interpretace pak měla ještě jednu zvláštnost, výhodnou pro sólistku: Fukačová seděla na kraji jeviště, zatímco „hlučné“ dechové nástroje byly umístěny daleko vzadu, takže cello nikde nepřekrývaly. Sušší divadelní akustika sice nevytvářela akusticky kompaktní zvukové celky, zato posluchač si mohl vychutnat množství rafinovaně půvabných doplňujících hlasů, které Dvořákovi tak záviděl Brahms.

Česká violoncellistka provedla český violoncellový koncert tolikrát, že přesný počet provedení zná pouze její archivující matka. Covidový výpadek si Fukačová kompenzovala možností více se věnovat svým koníčkům (malování, psaní). Violoncello ovšem nepřišlo také zkrátka, což se jejím výkonem potvrdilo.

G dur symfonie op. 88 (1889) dostala označení „Anglická“ podle anglického nakladatele Novello, který byl ochoten vyplatit za symfonii autorem požadovanou sumu. Dvorním nakladatelem Dvořákovým byl sice Fritz Simrock, ale vztah autora a nakladatele procházel stádii od počáteční vzájemné úcty, přes familiární oslovování „Tondo“ a „Fricku“, až k výraznému ochlazení, právě u příležitosti vydání 8. symfonie. Dvořák se za toto období stal úspěšným, světově uznávaným skladatelem, vědomým si své ceny, a nebyl ochoten přenechat plod své tříměsíční práce za sumu Simrockem nabízenou. Nakladatel se dokonce odvolával na smlouvu o přednostním právu na všechna Dvořákova díla, na což Dvořák reagoval velmi rozhorleně a dal Simrockovi najevo, že zná svou cenu pro nakladatele. Smířili se teprve po roce, ale Simrock už zůstal nakladatelem pouze Dvořákových drobnějších skladeb, nikoli symfonií a oper.

Alexander Liebreich, SOČR, foto Martin Špelda Alexander Liebreich, SOČRfoto: Martin Špelda

Vytvořit během tří měsíců tak nádhernou, myšlenkově bohatou, rozsáhlou a pestrou symfonii lze vysvětlit pouze bachovsko-mozartovskou inspirací shůry, a dokonale promyšlenou koncepcí včetně všech detailů předem. Ty byly také pečlivě vypracovány v orchestru, v němž sedí zejména ve smyčcové sekci převážně mladá, hudebně vzdělaná a energií nabitá generace, sice hrající jak o život i na pohled, ale s pečlivým respektem ke všem autorem požadovaným dynamickým nuancím. Není to hurá styl, nýbrž vědomý respekt k autorově zápisu. Pod inspirativním gestem šéfa SOČRu Alexandra Liebreicha se hudba dynamicky i agogicky neustále vlnila. Dirigent věděl o každém detailu také proto, že nedávno s tímto orchestrem Anglickou natočil. Dokonce Dvořáka vylepšil pianissimem v repríze 3. věty, které této hudbě velice slušelo.

Symfonie má několik „konkursních“ míst, která každý hráč musí bezpečně ovládat. I tady se projevily „nerudovské“ vlastnosti SOČRu. (Bude-li každý z nás z křemene…) Flétnové sólo vyšil Robert Hegr brilantně, bez většího úsilí. Hornová sekce – Švadlenková, Šimonová, Lisý, Kiselová – věru nebyla narozena na Kanárských ostrovech, a jejich až opilý jásot ve 4. větě rozzářil orchestrální strukturu. Klarinety (Lukáš Dittrich a Gabriela Matoušková) se sice ve dvojhlasech tu a tam mírně rozostřily, ale v pianissimových místech měly snový tón, upomínající na dávné doby České filharmonie.

Je poznat, že někteří orchestrální hráči provozují hráčskou hygienu členstvím v některém z komorních uskupení, odkud si přinášejí jak intonační jistotu, tak kulturu zvuku a bezchybnost technickou. Ostatně jen tak mohou obstát před tím nemilosrdným kusem železa, které nepromine sebemenší nedokonalost – mikrofonem.

Buďtež pochváleni organizátoři festivalu Lípa Musica za skvostný zážitek v – doufejme – postcovidové nové sezóně.

Ivan Štraus

Profesor Akademie múzických umění v Praze. Po studiu na pražské konzervatoři a HAMU studoval jako aspirant na konzervatoři v Moskvě v roce 1966 - 1968 u Galiny Barinové. V roce 1968 byl v konkurzu vybrán jako učitel HAMU, roku 1975 z politických důvodů propuštěn a působil na Konzervatoři Pardubice. Od roku 1990 je profesorem AMU. V letech 1968-1979 byl členem Českého tria, od roku 1979 primáriem Sukova kvarteta, jako sólista vystupoval s různými orchestry doma i v zahraničí a je držitelem řady ocenění (vítěz soutěže Pražského jara 1964, cena Academy Charles Cross 1966 aj.).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.