Tak lze nazvat skvělý hudební zážitek, který 30. března 2015 vychutnali posluchači v pražské Smetanově síni Obecního domu. V rámci cyklu Nové horizonty pořádaného Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu se spojili čtyři špičkoví čeští houslisté Václav Hudeček, Josef Špaček, Jan Mráček a Petr Matěják k úchvatnému ohňostroji houslového umění. Tři o generaci mladší umělci mají s Václavem Hudečkem společné nejen to, že se účastnili kursů jeho akademie v Luhačovicích a získali tam nejvyšší ocenění. Každý z nich představuje podobně slibný začátek, jakým kdysi oslnil on sám. Koncert natáčely jak Český rozhlas, tak Česká televize. Dramaturgie koncertu se nesla v duchu velké show, což v tomto případě neobvyklost a účinek celého představení velmi umocnilo. K tomu přispěly i vtipné komentáře Jana Pokorného a Václava Hudečka v začátku a mezi jednotlivými čísly pořadu. Koncert zahájil Symfonický orchestr ČR pod vedením Tomáše Braunera půvabně odlehčenou předehrou Rossiniho opery Hedvábný žebřík. Orchestr byl ve skvělé formě a ihned zaujal svou chutí a radostí ze hry. Sólisty pak doprovázel velmi vnímavě a citlivě i v agogicky či dynamicky choulostivých místech. Jako první vznítila houslový ohňostroj jiskra ze smyčce Jana Mráčka v brilantním provedení Introdukce a Ronda capricciosa C. Saint-Saënse. Nechce se věřit, že ten barevný krásný zvuk v Introdukci houslista vykouzlil z obyčejné „fabriky“. Virtuózní závěr Ronda téměř dosáhl nadzvukové rychlosti, ale přesto byl precizně zřetelný a přesný v každé své nanosekundě.
Mráček je čerstvý vítěz vídeňské soutěže Fritze Kreislera a nesporně jeden z nejvýraznějších talentů, jaké se v posledních desetiletích u nás mezi houslisty objevily. Svým založením a zářivým charismatem mi velmi připomněl mladého Václava Hudečka. Náladu populárního sóla z Massenetovy opery Thaïs velmi vkusně a působivě předvedl Petr Matěják. Tato sentimentální hudba v instrumentaci podbarvené harfou se mi jeví mnohem přijatelnější, než v klavírní úpravě. Na rozdíl od následujícího Čajkovského Vals scherza, kde jemné finesy houslové techniky v orchestrální instrumentaci občas zanikají, což u brilantního a efektního provedení Petra Matějáka bylo škoda. Matěják je z celého čtyřhvězdí nejmladší. Poprvé na sebe výrazně upozornil v roce 2012, kdy zvítězil v rakouské mezinárodní soutěži J. Brahmse. Josef Špaček si vybral ke své prezentaci 3. větu Houslového koncertu Maxe Brucha. Tento koncert byl hned od počátku velmi žádaným a úspěšným dílem, srovnávaným s houslovým koncertem Brahmse. Jeho závěrečná věta je efektní dramatická smršť plná virtuózních prvků. Současný koncertní mistr České filharmonie je mezi českými houslisty jediným finalistou nejprestižnější a nejnáročnější houslové Soutěže královny Alžběty v Bruselu, a provedení této skladby opět zřetelně ozřejmilo, proč tomu tak je. Rapsodie La Tzigane Maurice Ravela se v rukou Václava Hudečka svíjela s neodolatelně ohnivou smyslností a temperamentem. Navzdory zšedlým současníkům září Hudeček stále svěží a podmanivou jiskrou. Málokterý úspěšný umělec tak nezištně vyhledává, podporuje a propaguje své nadějné mladší kolegy – a v současném tvrdě komerčním světě tedy nebezpečné konkurenty – jako on. Taková osobnost je dnes vzácným příkladem.
Zbytek večera byl souzněním sólistů. Jan Mráček a Josef Špaček vystřihli se vzdušnou elegancí Navarru pro dvoje housle Pabla de Sarasateho jako jediná čtyřruká bytost. Tuto efektní prskavku těžko uslyšíme s dokonalejší dvojicí. Třívětým Koncertem h moll pro čtvery housle Antonia Vivaldiho se otevřel zcela jiný svět. Totožné dílo napsal J. S. Bach pro čtvero cembal, a muzikologové dodnes tyjí z dohadů, kdo vlastně byl tím prvním autorem. Dávám přednost Vivaldiho verzi, v čemž mě houslové čtyřhvězdí opět utvrdilo. Koncert uzavřely Cikánské melodie Pabla de Sarasateho v podobě akrobatické show šesti virtuózních kaskadérů. Sólisté si do počtu přizvali dva členy orchestru – koncertního mistra Vlastimila Kebrleho a posledního laureáta Hudečkovy luhačovické akademie Antona Čonka. Každý z šestice představil jednu z částí, aby v závěru slili svůj zvuk do velezvuku virtuózních finálních pasáží. Nadšeně vstávající publikum si na rozloučenou vyžádalo opakování. Tento koncert svou neformálností, uvolněnou atmosférou a vrcholným mistrovstvím interpretů se stal krásnou a osvěžující součástí jarního návratu slunečního jasu a radosti.