Koncert Českého komorního orchestru 15. 1. (komorní cyklus České filharmonie) v pražském Rudolfinu byl ve znamení historických inspirací. Nejprůhlednější to bylo ve Griegově Suitě "Z časů Holbergových" , nejméně originální v Mendelssohnově Dvojkoncertu d moll pro housle, klavír a orchestr , nejkreativnější v Bartókově Divertimentu . Český komorní orchestr pod vedením Jany Vlachové a za řízení Ondřeje Kukala opět ukázal atributy, které neslýchám často: měkký, barevný, noblesní tón, který jakoby voní českou krajinou Sládkových básní a je skvělým předpokladem zvláště pro interpretaci hudby konce 19. století, cit pro tempa a stylovost (dokonalá souhra je samozřejmostí). Základem opojného zvuku orchestru jsou členové Nového Vlachova kvarteta. ČKO navazuje na legendární tradici české hudby: Václava Talicha a Josefa Vlacha. Vrchol koncertu mě překvapil - byl jím totiž excelentně zahraný Bartók. Jinou stránku možností ČKO představil Grieg - tónová krása a detailní propracovanost byla téměř snová. Nejatraktivnější číslo večera - dvojkoncert - se podařilo jen zčásti. Pozitivem byla hra orchestru (ovšem moc si nezahrál a většinou jen diskrétně přizvukoval) a zvláště tónově mimořádný výkon houslisty Bohuslava Matouška. Negativem místy až prostoduchá kvalita rané kompozice prudce se vyvíjejícího Mendelssohna; dílo stojí v pozadí zájmu zcela právem. Zklamáním byl výkon pianistky Heleny Suchárové. Téměř všechny tóny byly sice odehrány správně, ale s tak tvrdým úhozem a v rachmaninovovském zvuku, že to bylo občas nepříjemné. Naštěstí Ondřej Kukal Mendelssohnovi hodně pomohl.
Luboš Stehlík
Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.
