Žánr písňových večerů, v Německu oblíbený a žádaný Liederabend, se na našich pódiích objevuje vzácně. Dramaturgie Českého spolku pro komorní hudbu po léta vypadá tak, jako by zpívání do komorní hudby vůbec nepatřilo a v dlouhé historii spolku se písňové večery opomíjí zřejmě už 113 let. Je proto nanejvýš dobře, že se tento program objevil i v sezoně a není jen nedobrovolnou výsadou Pražského jara. Tento festival už Matthiase Goerna hostil s písňovými večery dvakrát, v roce 2002 tu provedl Spanilou mlynářku, v roce 2005 Mahlera a Brahmse. V obou případech šlo o zcela výjimečný koncert a ani jednou nebylo vyprodáno. Zcela vyprodáno nebylo ani tentokrát ve Dvořákově síni Rudolfina 14. 4., i když se zdálo, že vážných zájemců přišlo dost. Atmosféra byla soustředěná, jen by možná dílu slušelo ještě pár vteřin ticha po posledních tónech před závěrečným potleskem. Matthias Goerne vládne tvárným a ve všech polohách dokonale znělým barytonem. Hlas působí celkově trochu zastřeně, suverénně se ale dotýká světlých výšek a dobře zní v nejnižších polohách. Part má detailně vypracovaný, zároveň se ale v detailech netopí – zatímco interpretace slavného D. Fischera–Dieskaua místy působí spíš jako vytříbená recitace, je Goerne hudebně mnohem uvolněnější a každou frázi skutečně zpívá. Jeho přístup je jakoby více koncertantní, celkově abstraktnější a přitom přesně jdoucí po smyslu. Navíc Schubertova Zimní cesta , složená ze čtyřiadvaceti písní prakticky téhož námětu a vyznění, žádá zcela mimořádnou osobnost interpreta, takže by nestačilo malovat jednotlivé obrázky a „technicky nemít problém“. Ač Goerne vládne velkou výrazovou škálou, typickým romantismem vlastně velmi šetřil a v jeho podání zní cyklus víc mužným než snově zjemnělým způsobem. Nápadné to bylo hlavně v závěru, kde z mysticky pomalého tempa písně Das Wirthaus přejde téměř do hrdinné polohy v písni Mut a obě následující závěrečné písně dodají cyklu jistý prvek naděje. Goerne si může dovolit plně znělá forte, ale za celý večer je použije třikrát či čtyřikrát, naopak v písni Sen o jaru nasazoval tóny zprvu s těžko popsatelnou lehkostí, aby podtrhl kontrastní druhé sloky, kde se zpívá o drsném probuzení. A tak by se dalo pokračovat. Goerne často vyhledává silné a výrazné osobnosti mezi klavíristy – spolupracuje s A. Brendlem, E. Leonskou, Ch. Eschenbachem. Alexander Schmalcz je jedním z jeho stálých „doprovazečů“, i když tu nejde zdaleka jenom o doprovod. Svůj part měl vypracovaný do posledního akcentu, i když místy překvapoval hodně střídmým až téměř neromantickým přístupem. Klavírní part Zimní cesty si lze představit i mnohem lyričtější, jak to předváděl například Svatoslav Richter ve své legendární kreaci s Petrem Schreierem. Schmalcz poutal pozornost spíše jasnými a čitelnými liniemi a ponechal zpěvákovi velký prostor. Matthias Goerne, kterého dnes můžeme považovat za největší osobnost svého oboru i světovou hvězdu, ho ovšem dovedl vyplnit tak, jako nikdo jiný.
