Odpočinutí věčné dej jim, o Pane

Je 2. leden 1942, koncentrační tábor Terezín. Rafael Schächter uvedl Messa da Requiem Giuseppa Verdiho, zádušní mši za zemřelé, vlastně uctění mrtvých bývalých, současných i budoucích. (On sám byl přesunut 16. 10. 1944 do Osvětimi a zemřel při pochodu smrti na přelomu let 1944/45. Neoficiální provedení muselo být určitě před 6. zářím 1943, kdy byla z Terezína transportována do Osvětimi řada sboristů.) Na počátku jistě nebylo snadné prosadit v židovském ghettu uvedení ryze katolické mše. Nicméně Schächterovi se podařilo spoluvězně přesvědčit, že náboženský obsah přesahuje myšlenka spravedlivého potrestání těch, kteří rozpoutali peklo na zemi, na které dopadne spravedlivý „den hněvu“. Jak aktuální v současné válce na Ukrajině, jež nese znaky genocidy! Requiem aeternam dona eis, Domine, et lux perpetua luceat eis – Odpočinutí věčné dej jim, o Pane, a světlo věčné ať jim svítí.

Hudba byla v terezínském koncentráku dokladem síly lidského ducha – hudba komorní, orchestrální, operní (Prodaná nevěsta, Hubička, Figarova svatba), taneční, jazzová, kabaret i činohra… Téměř vše bylo nacistům dobré, aby vytvořili iluzi „normality“. Zkoušky probíhaly ve sklepě ubytovny dívek. Karel Berman, jeden ze sólistů, později vzpomínal: „Rafael Schächter seděl za velkým harmoniem na malém pódiu. Před ním stáli na prkně sólisté a za nimi na dalších prknech sbor. Tímto způsobem bylo nastudováno naše největší dílo – Verdiho Requiem… Mělo skvělou premiéru v malém sále, vlastně v místnosti výborových schůzí dřívější radnice. Na pódiu stál smíšený sbor 150 osob. Před ním sólisté Marion Polodier, Hilda Aronson-Lindt, David Grünfeld a já. Pod pódiem dva klavíry, u jednoho Gideon Klein, u druhého Edith Kraus, a před námi na malé bedýnce Rafael Schächter, který komplikovanou partituru znal perfektně nazpaměť a zpaměti ji také dirigoval. Toto nastudování bylo revolučním, bojovým činem, který neměl sobě rovného. Requiem zaznělo v terezínském koncentráku asi více než desetkrát, přičemž se měnilo z důvodu odsunu do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau obsazení.

Helena Fialová, foto Barka Fabiánová

Jedním z poslání festivalu Věčná naděje je připomínka kataklyzmatu druhé světové války. Petr Nouzovský, dramaturg festivalu, k tomu Harmonii před časem řekl: „Základním kamenem našeho festivalu jsou tzv. terezínští autoři, tedy skladatelé žijící a tvořící v ghettu Terezín během 2. světové války, jako Pavel Haas, Viktor Ullmann, Hans Krása, Gideon Klein a mnoho dalších, a to v konotacích hudebních i společenských. Právě v onom poselství humanity spatřujeme hlavní poslání našeho konání. Připamatování tragických příběhů skladatelů, z nichž mnozí by díky svému talentu mohli udávat hudebně umělecký směr 2. poloviny 20. století u nás i ve světě, je idée fixe našeho snažení.“ K volbě Verdiho dodal: „Requiem Giuseppe Verdiho zazní v (naším festivalem pojmenované) tzv. terezínské verzi z roku 1943. Rafael Schächter, československý skladatel, klavírista a dirigent židovského původu s sebou při deportaci do Terezína prozřetelně vzal i několik partitur. Jednou z nich bylo výše zmíněné Requiem, které po nejrůznějších peripetiích s více či méně tragickým podtextem se spoluvězni opravdu nastudoval. V tomto roce si připomínáme 80 let od prvního terezínského provedení, které se z logických důvodů 16krát provedlo v koncentračním táboře za doprovodu klavíru. Půjde v podstatě o první profesionální reprízu terezínského provedení v České republice. Dalšími podněty pro uspořádání koncertu je 210 let od narození Giuseppe Verdiho a významné životní jubileum Petra Fialy, zakladatele a sbormistra Českého filharmonického sboru, jednoho z hlavních aktérů našeho večera.

Je 23. únor 2023 (předvečer ročního výročí invaze ruské armády na Ukrajinu) a v pražském kostele sv. Šimona a Judy zazněla pod gescí festivalu Věčná naděje terezínská verze Verdiho Requiem (v květnu 2006 uvedl festival Pražské jaro v Terezině koncertní drama Deviant Requiem: Verdi at Terezín) – důstojná pocta terezínským vězňům, Rafaelu Schächterovi a koneckonců i Verdimu. Členů Českého filharmonického sboru Brno, jenž byl jako vždy výborně připraven Petrem Fialou, sice nebylo 150 jako při terezínské premiéře, ale zpívali velmi dobře. Sólových partů se ujali renomovaní pěvkyně a pěvci: Jana Sibera (sólistka ND Praha), Jana Sýkorová (sólistka ND Praha), Tomáš Černý (bývalý sólista Státní opery, host řady divadel v Česku) a Jozef Benci (sólista ND Bratislava, host řády operních divadel). V tomto večeru klíčový klavírní part byl na bedrech Heleny Fialové, provedení měl pevně v rukou dirigent Tomáš Brauner.

Partitura terezínského provedení

Kromě sjednocení všech účinkujících a položení akcentů tam, ke mají být a jsou tradičně očekávány, bylo hlavním vkladem pana Braunera posun operního pojetí, k němuž inklinovaly i slavné osobnosti (Barenboim, Muti, Karajan), k oratornímu zvuku, což jsem s úlevou kvitoval. Absence orchestru byla sice zajímavou změnou, leč neúprosně odhalila každou nedotaženost, nepřesnost, neladnost. Ocenil jsem snahu dirigenta učinit z Dies irae skutečné centrum díla – „den hněvu“ – v kontrastu s italskou lyrikou částí Ingemisco, Recordare, Domine Jesu nebo třeba Oro supplex. Hra klavíru byla sice jistá a v podstatě tam byly všechny noty, ale přece jen bych si uměl představit virtuóznější a tónově lahodnější hraní (dobře připravený klavír Bösendorfer). Sólisté byli problém. Basista měl pro svůj opatrný, houkavý, intonačně těžko čitelný zpěv, který byl hlasově rozhozený, pádný důvod – silnou indispozici (snad by nebyl problém sehnat kvalitou odpovídající záskok), ostatní předpokládám byli plně disponováni. Sopranistka nebyla zpočátku v dobré kondici – zpívala ostře a často falešně. Jak se však propracovávala hudbou ke konci, její výkon se téměř „zázračně“ lepšil a finální Libera me bylo velmi dobré, takže nakonec byla pěveckou královnou večera. Altistka odvedla asi nejlepší výkon, jakého byla v daný okamžik schopna, ale míjení správných tónů a houkání bylo nad moji schopnost příjmu. Tenorista se bohužel s Verdim tento večer minul – falešný zápas s tóny, forze, dechová nedostatečnost… Při vzpomínce, jak krásný to byl hlas, jsem trpěl.

Ke cti pořadatele dlužno dodat, že bravurními počiny byly výkladová studie v katalogu a úvodní expozé muzikoložky Evy Hadrové-Kopecké… Rád jsem poznal terezínskou verzi Verdiho Requiem, ale k nejlepším provedením mého života kvůli interpretaci patřit žel bohu nebude. A upřímně řečeno – tuto verzi bych využíval jako dosud jen k výjimečným pietním příležitostem. Giuseppe Verdi dobře věděl, proč potřeboval k vyjádření svých myšlenek orchestr.

Sdílet článek: