Talichův komorní orchestr zvolil pro zakončení sezony 2011/2012 pohodovou dramaturgii. V sále Pražské konzervatoře, který stále ještě nemá jméno, zahrál ranou Symfonii Es dur , v pořadí šestou, kde si mladičký Mendelssohn zkoušel formu, kopíroval svoje velké vzory a občas naznačil, že mu to nebude v další hudební kariéře stačit. Zaslouženě největší pozornost věnovali diváci Janu Talichovi , který se až nečekaně mocně vrátil k postu sólisty. V jeho podání byl nejsympatičtějším číslem programu u nás málo hraný Mendelssohnův Houslový koncert d moll . Zprvu ne zcela jistý přednes získal brzy patřičnou bravuru. Koncert nebyl sice zahrán sólistou a orchestrem bez chyb, ale interpretace měla muzikalitu a jiskru. Druhá polovina večera patřila Mozartovi. Talich jako sólista decentně, ale přitom důrazně vedl svůj tým v Rondu concertante B dur K. 269 a ještě přesvědčivěji v Rondu C dur K. 373 . Pak svoje stradivárky odložil a s citem pro Mozartův styl oddirigoval známou Symfonii A dur K. 201 , kompozičně nejkvalitnější číslo koncertu. Velmi se mi líbil Menuet a dobrou tečkou bylo finální Allegro con spirito. V další sezoně změní těleso jméno – Talichova komorní filharmonie – a v 10 abonentních koncertech by měla zkoumat „přístupnou a nepřístupnou hudbu“ (viz www.talich.com
Oddechový závěr
