pátek, 20. říjen 2017

Óda na radost: Bennewitzovo kvarteto a Ib Hausmann

Napsal(a) 

Bennewitzovo kvarteto, foto Zdeněk Chrapek Bennewitzovo kvartetofoto: Zdeněk Chrapek

Jsou koncerty, kdy jedinec v roli kritika se může cítit trapně zbytečným. Pokud si pak z palce pracně nevysává virtuální pochybení, zbývá mu ke kritice pouze postmoderní kontrapunkt chrchlání zahleněných starců s elektronickými skřeky mobilů, byť ten je často mezi větami odměněný potleskem. Takovým koncertem, kde kritik nenajde žádnou hudební záminku opravňující jeho existenci, byl i koncert Českého spolku pro komorní hudbu 18. října v Dvořákově síni Rudolfina.  Obávám se, že skutečný kritik-predátor by tam zhynul nedostatkem potravy. Pokud lze, dávám přednost spíše radostnému zvěstování výjimečně krásných hudebních úkazů, jakým tento večer bylo společné vystoupení Bennewitzova kvarteta a klarinetisty Iba Hausmanna. Bennewitzovo kvarteto (Jakub Fišer, Štěpán Ježek, Jiří Pinkas, Štěpán Doležal) dnes nesporně patří ke špičce české komorní interpretace, a po poslechu tohoto večera bych si troufl říci, že v mnohém ohledu je možná tou absolutní špičkou. Na třech velmi odlišných hudebních světech předvedli umělci nejen svou technickou dokonalost, tu vlastní i mnozí jiní, ale především vzácnou hudební inteligenci a citlivost respektující a rozeznívající záměr každého detailu autorského zápisu.

Večer zahájil Smyčcový kvartet C dur „Disonantní“ KV 465 Wolfganga Amadea Mozarta. Toto čtyřvěté dílo neobvyklou harmonií svého úvodu ve své době muselo působit ještě tajemnější magičností, než dosud. Čtyřdílný šperk zazářil v brilantní lehkosti a něžném půvabu. Bennewitzovci se nápadně vyznačují totální absencí módních deformací tempových i dynamických, zřetelným, ne udýchaným, ale dýchajícím frázováním, srozumitelným vedením a plynulou návazností jednotlivých hlasů, atp. Bennewitzovci ovládají zvuk velkého dynamického rozpětí, a znění jejich úžasných pianissim má málokde jinde obdoby. Projev primária Jakuba Fišera mi připomněl houslový zpěv legendárního Jiřího Nováka ze Smetanova kvarteta, stejně jako křišťálově jasné perlení jeho spiccatových šestnáctin.

Viktor Ullman byl jedním z velkých talentů naší hudby, kteří kdyby nebyli zničeni nacistickými zločinci, mohli dát základ hudebním směrům a světům, k jejichž zrodu vinou holocaustu ke škodě naší kultury již nedošlo. Z hudby psané v podmínkách pro nás dnes těžko představitelných však zřetelně vystupuje jedinečný hudební svět krutě zničeného talentu, který do poslední chvíle své umění nevzdával. Smyčcový kvartet č.3 op.46 působí jako nadčasové memento či připomínka lidské vůle a optimismu i v té nejkrutější situaci. Bennewitzovo kvarteto toto dílo představilo s nepřehnanou, ale o to účinnější vnitřní dramatičností, jejíž součástí byla jak hravost, tak groteskní tanečnost, duchem a náladou místy připomínající Šostakovičovy stíny.

Ib Hausmann je významnou osobností více hudebních žánrů, ale především špičkovým německým a evropským klarinetistou. Pro dokonalé provedení slavného čtyřvětého Klarinetového kvintetu h moll op. 115 Johannese Brahmse si neumím představit ideálnější partnerství, než byl souzvuk Bennewitzova kvarteta a Iba Hausmanna, jehož přednes mi velmi připomněl umění velkého českého klarinetisty Vladimíra Říhy.

Přes občasné nesmysly vyslovované některými zmatenými mudrlanty jsou Bennewitzovci (a nejen oni) živým důkazem vývoje a pokračování české kvartetní tradice a vůbec komorní hudebnosti na světové úrovni. Tento koncert zazářil světlem schillerovské radosti, tak potřebné v rozjitřené neurotičnosti okolního světa.

Pravoslav Kohout

Narodil se 27. 11. 1943 v Praze. Otec byl cellista (Smetanovo kvarteto) a matka klavíristka. Od 6 let se učil na housle u prof. dr. Josefa Micky, později u něj na Pražské konzervatoři. R. 1962 byl přijat na AMU (prof. dr. Alexandr Plocek), od r. 1963 do r. 1969 studoval na Moskevské konzervatoři P.I.. Čajkovského u prof. Galiny V. Barinové. Po povin. vojen. službě (1969 AUS) byl členem PKO (Pražského komor. orch. bez dirig.) .R.1972 založil Nové smyčcové kvarteto a v témže roce se stal prof. Teplické konzervatoře, odkud r. 1974 přešel na Plzeňskou konzervatoř. Následkem autohavárie r. 1975 ukončil koncertní činnost (kvarteto pokračovalo s primariem P. Hůlou jako Kocianovo kvarteto). V následujících letech byl pedagogem na Escuela Superior de Música y Dansa v Mexiku, LŠU Voršilská v Praze, Keski-Suomen konservatorio a Mikkelin musiikkiopisto ve Finsku. R. 1992 zpracovával v Praze spec. zadání MŠMT ČR na téma vysokého uměl. školství. Tehdejší hrozba zrušení základního uměleckého školství jej přiměla stát se r. 1993 ředitelem ZUŠ (Praha Smíchov), v letech 1993-2012 byl předsedou Ústřední umělecké rady ZUŠ ČR. 2009 mu byla udělena cena AZUŠ ČR „Za významný přínos atd.“ Po několika operacích levé ruky, od r.1981 do r. 1992 opět občas koncertoval. Od r. 2016 je členem neformální skupiny „Pondělníci“. Nyní se věnuje pouze skladbě a hudební publicistice. Jeho celoživotním koníčkem je tvorba karikatur, koláží a slovních hříček.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.