pondělí, 5. prosinec 2022

Od Janáčka k dnešku – 100. výročí Klubu moravských skladatelů

Napsal(a) 

Moravský komorní orchestr, Richard Kružík, foto KMS Moravský komorní orchestr, Richard Kružíkfoto: KMS

Letos je tomu přesně 100 let, co z podnětu především Vladimíra Helferta, Viléma Petrželky a Václava Kaprála vznikl Klub moravských skladatelů, v jehož čele stanuly v průběhu let téměř všechny významné české hudební osobnosti žijící a působící na Moravě – Leoš Janáček, který se stal prvním předsedou klubu, František Neumann, Ferdinand Vach, Jan Kunc, Jaroslav Kvapil, Osvald Chlubna a další. Toto zásadní výročí oslavil Klub moravských skladatelů hned dvakrát: první program se uskutečnil v pátek 25. listopadu 2022 v koncertním sále Hudební fakulty JAMU a ten druhý – který je předmětem dnešního textu – se odehrál ve čtvrtek 1. prosince 2022 v Koncertním sále Leoše Janáčka brněnské konzervatoře. Na programu večera se objevila příznačně díla od Leoše Janáčka, ale také skladby Jiřího Pavlici, Vlastimila Pešky, Evžena Zámečníka a Zdeňka Pololáníka.

Zahájení slavnostního koncertu patřilo z pochopitelných důvodů dílu Leoše Janáčka – cyklus Čtvero mužských sborů moravských JW IV/28 (Dež viš, Komáři, Klekánica a Rozloučení) a sbor Maryčka Magdónová JW IV/35 (2. verze z roku 1907) zazněly v podání mužského pěveckého sboru Láska opravdivá pod vedením sbormistra Jana Špačka. Láska opravdivá patří mezi „vyzpívané“ sbory a má s dílem Leoše Janáčka nemalou zkušenost – do úvodního Déž viš se mužské hlasy opřely s jistotou a pevností napříč jednotlivými hlasy. Jan Špaček také precizní kontrolou dynamiky udržoval melodickou i deklamační čitelnost samostatných partů, a to i navzdory relativně bohaté sazbě. Následující Komáři udrželi dobrou práci s dynamickými odstíny i melodickou a textovou srozumitelností. Začalo však být jasné, že nejproblematičtější sekcí v rámci tohoto koncertu budou tenory – ve vyšších polohách se objevovala intonační nejistota jednoho z tenoristů, která vzhledem k barvě zpěvákova hlasu vystupovala výrazně nad ostatními hlasy. Pochvalu rozhodně zaslouží sekce basů, která pevně držela harmonickou strukturu sborů. Povedené byly také sbory Klekánica a Rozloučení. Nejrozsáhlejším dílem, které zaznělo v intepretaci Lásky opravdivé, se stala Maryčka Magdónová na text Petra Bezruče ze sbírky Slezské písně. Skladba je plná dynamických extrémů a pestrých harmonických změn a sbor Láska opravdivá si s nimi skvěle poradil.

Láska opravdivá, foto KMS Láska opravdiváfoto: KMS

S následující skladbou Jiřího Pavlici Moravský tanec č. 1 vystřídal Lásku opravdivou Moravský komorní orchestr (spadající pod Konzervatoř Brno) pod taktovkou Richarda Kružíka, který post dirigenta a uměleckého vedoucího zastává od roku 2006. Soubor založil roku 1948 po svém příchodu do Brna dirigent, skladatel a sbormistr Zbyněk Mrkos. Pozornému čtenáři jistě neunikne, že příští rok oslaví orchestr 75 let od svého založení, což si jistě zaslouží samostatný hudební večer. Provedení Pavlicova Moravského tance č. 1 bylo rozhodně úspěšné a pochvalu si zaslouží mladí hudebníci napříč všemi sekcemi. Výraznou pochvalu si zaslouží koncertní mistr Arnau Petřivalský, který se s jistotou chopil sólových částí a obzvláště rychlá střídání strun byla intonačně čistá a rytmicky přesná.

Moravský komorních orchestr doplnila ve skladbě Vlastimila Pešky Vanilkový koncert pro cimbál a smyčce cimbalistka Barbora Jagošová. Peškova skladba je charakteristická živou rytmikou, a to nejen v cimbále, ale také ve smyčcích. Instrumentalisté se s množstvím akcentů vyrovnali bez nejmenších potíží a rytmická souhra napříč sekcemi byla na vysoké úrovni. Je třeba dodat, že ačkoliv je Vanilkový koncert ve své podstatě rozverný a pozitivně „laděný“, nelze mu upřít jistou půvabnou stylovou i náladovou „roztěkanost“ – veselé a hravé části tak střídají temněji laděné plochy a místy hudba zabíhá k až filmovému kompozičnímu jazyku. Jedná se sice o řemeslně bezproblémově zvládnuté přechody, ale nebylo by nic divného, kdyby s nimi měl soubor problémy. Vedení Richarda Kružíka však důsledně dbalo na to, aby hudebníci tyto změny zvládli nejen technicky, ale především z hlediska bohatosti výrazu a šíře dynamiky. Povedené byly také přiznávky v houslích. Zcela samostatnou kapitolou je pak výtečný výkon cimbalistky Barbory Jagošové, která náročný part interpretovala s lehkostí a maximálním ohledem na kompoziční bohatost díla. Skvěle interpretované byly především nezvyklé rytmy s ostrými akcenty. Skladba zahrnovala také méně tradiční techniky, jako je hra nehty či tremolo s trsátkem – i tato technicky náročnější místa provedla interpretka bez větších problémů. Snad jen někdy nebylo rychlé tremolo úplně pravidelné a místy se Jagošové zadrhávalo trsátko o struny, ale to lze jen stěží brát jako závažnou výtku.

Druhou polovinu večera zahájila skladba Jiřího Pavlici Modlitba stará na text Jana Skácela ve verzi pro smíšený sbor a smyčcový orchestr. Moravský komorní sbor, který na pódiu zůstal až do konce večera, doplnily v této skladbě ještě sbory Láska opravdivá a Akademický smíšený pěvecký sbor Pečman, oba pod vedením Jana Špačka. Instrumentalisté a zpěváci zcela zaplnili pódium sálu a nabízí se otázka, zda takto ohromný aparát byl skutečně nutný. (I vzhledem k tomu, že nástup interpretů nebyl o mnoho kratší než dílo samotné.) Dílo bylo nicméně hudebně přesvědčivé a kvalitně nastudované dirigentem Kružíkem i sbormistrem Špačkem. Spojení sborů umožnilo použití opravdu výrazné dynamiky, která v rámci nastudování umocnila přirozenou gradaci i následnou katarzi díla.

Barbora Jagošová, foto KMS Barbora Jagošováfoto: KMS

Předposlední Divertimento semplice Evžena Zámečníka navrátilo obsazení děl zpět ke smyčcovému orchestru. Skladba je plná rozvernosti, energie, ale i lyriky a měkké hořkosladkosti.  Úvodní Allegro vivo dalo na odiv především kvalitu rytmické sehranosti orchestru, druhá věta Andantino moderato se pyšnila především nádhernou a interpretačně skvěle zvládnutou plochou s pizzicatem a sólovým výstupem dvou violoncell. Ve třetí větě Lento na sebe upoutala pozornost viola, když tklivým a melancholií přetékajícím vstupem větu zahájila. Allegro brillante pak skladbu brilantně uzavřelo.

Nejpozoruhodnější výkon však dle mého předvedli hudebníci v závěrečném Concertinu pro klavír a smyčce Zdeňka Pololáníka. Klavírního partu se chopil Jan Jiraský. Mladí instrumentalisté se pod vedením Richarda Kružíka naplno poddali klasicistním a raně romantickým elementům v hudbě – vzdychající průtahy, trylky a frázování, to vše zde evokovalo interpretační praxi (tak jak jí rozumíme) vrcholného klasicismu. Orchestrální hráči tak dokázali nejen své technické schopnosti, ale především jak moc je zásadní vést mladé interprety k práci se stylem. Výkon Jana Jiraského byl pak v každém ohledu bezchybný – lahodnost úhozu, citlivá práce s pedálem i vytříbený cit pro frázování melodie zcela umocnily cílenou práci orchestru. Jednalo se tak o skvělou tečku nejen za povedeným večerem, ale také za dvojicí koncertů k oslavě 100. výročí založení Klubu moravských skladatelů. Nezbývá, než spolu s mnohými dalšími popřát klubu vše nejlepší do dalších let!

Lukáš Pavlica

Absolvoval magisterský obor Hudební věda na Masarykově univerzitě, v současné době studuje pod vedením doc. PhDr. Jany Perutkové, Ph.D., doktorský studijní program. Aktivně se věnuje publicistické a kritické činnosti, kromě externího dopisovatele pro časopis Harmonie zastává místo redaktora portálu Brno – město hudby. Spolupráci navázal rovněž s hudební revue Opus musicum nebo magazínem vysokých škol Universitas. Kromě publicistické činnosti a výzkumu se okrajově věnuje také hudebnímu aranžérství a spolu s dalšími skladateli a hudebníky instrumentoval a natočil CD Hudebníček cílící na rozvíjení melodického a rytmického cítění u dětí do čtyř let.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.