pátek, 21. listopad 2014

Od Babičky k Modré hvězdě

Napsal(a) 

Osmdesátiny FOKu, foto Petr Dyrc Osmdesátiny FOKufoto: Petr Dyrc

Narozeninový koncert v dobré kondici hrajícího Symfonického orchestru hl. m. FOK se uskutečnil 20. 11. 2014 ve Smetanově síni Obecního domu, protože právě v tento den byl (údajně) před osmdesáti lety založen. Osou byl akcent na F, když si F.O.K. připomněl svou slavnou filmovou historii (Film – Opera – Koncert). (Mezi lety 1935 a 1943 natočil hudbu k 212 filmům!) Před začátkem jsem hleděl do programu s nedůvěrou, ale hned od prvního čísla, kdy byla hudba Jiřího Fialy umocněna na projekční ploše před varhanním prospektem scénou Babička jede z filmu Babička z roku 1940 mi bylo jasné, že oslava bude mít vtip, nadhled a jiskru. (V praxi se ukázalo, že Terezie Brzková nemohla jet kočárem na Staré Bělidlo v rytmu Jízdy Valkýr…☺) Od počátku exceloval v roli vtipného průvodce slavnostním večerem, jenž snímala Česká televize, Ondřej Havelka.  Navíc byl nakonec i nejvýraznějším sólistou, když s pro něho typickým šarmem leadera orchestru z 30. nebo 40. let zazpíval píseň Emana Fialy Sám já chodívám rád z filmu Těžký život dobrodruha a dominoval v závěrečné melodii Slávy Emana Nováčka Mám život hrozně rád z filmu Hotel Modrá hvězda. Neméně virtuózní výkon podal Jan Kučera v roli velmi dobrého dirigenta, flexibilního klavíristy a výtečného aranžéra. Vydařené byly zvláště jeho dvě filmové medley (Minulost Jany KosinovéTěžký život dobrodruhaHotel Modrá hvězda  a  C. a k. polní maršálekTo neznáte HadimrškuPřednosta stanice).  Velmi sympatickým gestem bylo jednak připomenutí úlohy koncertních mistrů, jednak dirigentů, kteří orchestr formovali. Tím nejdéle sloužícím byl Václav Smetáček (1942 – 1972), jehož záliba v komponování byla připomenuta sokolsky jadrným pochodem Vivat Olympia z roku 1939. Na olympiádě sice nikdy nezazněl, ale hudba je to kvalitní a na promenádních koncertech by si své místo našla.

Pavel Šporcl, Jiří Bárta a Ondřej Havelka, foto Petr Dyrc Pavel Šporcl, Jiří Bárta a Ondřej Havelkafoto: Petr Dyrc

FOK přizval ke své oslavě čtyři umělce, kteří jsou s ním spjati. Pavel Šporcl vybočil z filmové červené linie suverénně zahranými Cikánskými melodiemi, op. 20, Pabla de Sarasateho, jež měly cikánského espritu občas až příliš, Jiří Bárta atakoval filmovou verzi Adagia z Dvořákova Violoncellového koncertu h mollModrého závoje (1941)  svou nezaměnitelnou interpretací. Dagmar Peckové byla nabídnuta píseň SummertimePorgy a Bess. Gershwinova slavná melodie sice zněla z filmového plátna několikrát, nevím však o tom, že i díky FOKu. Nicméně svým vznikem v roce 1935 patří do období, kterému vzdal oslavenec poctu. Hutný hlas paní Peckové si s Gershwinem rozuměl, horší to bylo v nostalgických Modrých dálkách Jiřího Srnky z filmu Minulost Jany Kosinové (1940).

Dagmar Pecková a Jan Kučera, foto Petr Dyrc Dagmar Pecková a Jan Kučerafoto: Petr Dyrc

Bohužel ani tento večer se nevyhnul Achillově patě. Jiří Stivín se pokusil po svém o komentář k osmému Dvořákovu Slovanskému tanci. Svými Jazzovými doteky usilovně Mistrovu melodii hnětl, ale ten se nedal. Zařadil se mezi své kolegy – Bacha, Händla, Vivaldiho, Mozarta, Beethovena –, kteří mnohokrát dokázali, že jejich geniální hudba může odolat lecjakému znásilnění. Na rozdíl od Bárty, Havelky, Peckové a Šporcla nebyl jeho vklad i v závěrečné, již zmíněné, písni Mám život hrozně rád  integrální součástí finále a jeho hostování chápu jen jako pokus oživit večer modernější formou jazzu. Nicméně to ve mně nepokazilo příjemný pocit z koncertu. Pražští symfonikové oslavili své osmdesátiny skvěle!

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.