pondělí, 12. srpen 2013

Očistec v Gongu

Napsal(a) 

Jedním z dramaturgických vrcholů XXXVIII. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj (20. 5. – 11. 6.) byla v sobotu 25. 5. ostravská premiéra více než půldruhé hodiny trvajícího oratoria Gerontiův sen (The Dream of Gerontius ) op. 38 Edwarda Elgara, kompozice pro sóla, smíšený sbor, orchestr a varhany, prvně uvedené v roce 1900. Zatímco na britských ostrovech je Elgarovo oratorium, první z řady významných vokálně-orchestrálních kompozic anglických autorů 20. století, populární repertoárovou skladbou, a to i přes náboženskou příslušnost katolických autorů textu i hudby v převážně anglikánské Anglii počátku 20. století, v českých zemích znají Gerontiův sen v podstatě jen diskofilové. Formálně nekonvenční oratorium o posledních věcech člověka není vzdáleno programu podstatně známější symfonické básně Richarda Strausse Smrt a vykoupení op. 24 (1891), dramatická báseň kardinála Johna Henryho Newmana o Gerontiově posledním zápase a cestách očistcem je pro mě však nepřesvědčivým kompilátem paraliturgických a liturgických textů se sentimentálními výhonky opožděné barokní zbožnosti. (Newmanův text z roku 1865 byl před Elgarem nabízen i Antonínu Dvořákovi, který však – díky Bohu – problematický syžet a jeho ještě komplikovanější ztvárnění odmítl, aby na místo něj vytvořil Requiem op. 89.) Vedle záludného textu byla jediným retardujícím momentem večera v akusticky a klimaticky přívětivější multifunkční hale Gong zbytečná přestávka, zvolená snad kvůli přítomnosti rozhlasové a televizní techniky, pořizující z průměrně navštíveného oratorního večera záznam. Neutonul-li posluchač v purgatorních hlubinách Newmanova textu, mohl se nechat unášet klidným tokem Elgarovy pozdněromantické hudby s příznačnými pochodovými rytmy a ceremoniálními scénami. I ve vypjatých dramatických okamžicích byla Elgarova hudba nesena jakýmsi transcendentálním étosem, konejšivým, kolébajícím. Až na vydařená vstupní sóla Aleny Kuchar (viola) a Jiřího Hanouska (violoncello) v introdukci plynula hudba v sametovém zvuku příjemně hrající Janáčkovy filharmonie Ostrava , jejíž smyčcová sekce prezentovala své přednosti, podepřena intonačně spolehlivou hrou žesťových nástrojů. Dirigentem večera, který byl reprízou provedení v rámci Drážďanských hudebních slavností (12. 5.), byl německý sbormistr Roderich Kreile , osmadvacátý kantor chlapeckého Drážďanského sboru kostela sv. Kříže (Dresdner Kreuzchor ), který se společně s mužským sborem Vocal concert Dresden (sbormistr Peter Kopp ) podílel na prvotřídním nastudování sborového partu. Setkání s vysokou vokální kulturou obou drážďanských sborových těles, přes sedm století působícího Kreuzchoru i dvacetiletého Vocal concertu tvořeného především absolventy Kreuzchoru, bylo svátkem i poučením, stejně jako prosté pódiové vyjadřování R. Kreileho, jehož uměřená funkční gesta prosta vší dirigentské ekvilibristiky spolehlivě vedla kolektivní tělesa i trojici sólistů. Bez devótní úcty k umělcovu věku mě zaujal především technicky zázračný hlas basisty Richarda Nováka , který v Ostravě vystřídal v Drážďanech zpívajícího Alastaire Milese (původně byl ohlášen drážďanský basista René Pape), a roli Kněze či Anděla agonie podal věrohodně a témbrově působivě. Tenorista Tomáš Černý roli technicky v podstatě zvládl, odzpíval ji solidní českou angličtinou, lyrickým hlasem a belcantovou technikou však podle mého názoru nekoresponduje s tradičním obsazováním partu Starého muže a jeho duše, zvláště když posluchač zná některé britské živé i zvukově zaznamenané kreace. Jihotyrolskou altistku Marlene Lichtenberg předchází skvělá pověst, za šest let aktivní operní praxe nasbírala již řadu zkušeností na západoevropských scénách, onoho večera mě až na příjemnou barvu hlas příliš neoslovila, pominu-li občasné problémy s nejistou intonací. Spíše průměrné obsazení sólových partů, solidní výkon domácích filharmoniků a nezapomenutelné setkání s německou sborovou školou se nakonec postaraly o příjemný večer. Škoda jen rušivých zvuků ze stále neodhlučněného předsálí a polovičaté návštěvy Ostravanů, kteří si Elgarovo vrcholné dílo nechali ujít. Stěží se do Ostravy brzy vrátí.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.