čtvrtek, 30. listopad 2017

Obraz Petrových kamenů v olomoucké Redutě

Napsal(a) 

Jan Hudeček a MFO, foto Zdeněk Srovnal Jan Hudeček a MFOfoto: Zdeněk Srovnal

Při pohledu na přehled umělecké činnosti Moravské filharmonie Olomouc v aktuální koncertní sezoně se nelze ubránit dojmu, že dramaturgický plán jednotlivých abonentních řad působí poněkud nesměle, až konzervativně. V rámci těchto cyklů se totiž orchestr omezuje takřka výhradně na uvádění osvědčených autorů a zavedených kusů; repertoár tělesa se tak – pravděpodobně z důvodu obav z negativních reakcí některých předplatitelů – ani v letošním roce výrazněji neobohatí o kvalitní světová či česká soudobá vážnohudební díla. Světlou výjimku nicméně v tomto směru představoval program, který dne 9. listopadu 2017 filharmonie pod vedením svého šéfdirigenta Petra Vronského nabídla svým posluchačům. Pořad ambiciózně pojmenovaný jako Večer kontrastů se světovou premiérou byl uveden v sále olomoucké Reduty a sestával ze tří kompozic, přičemž, jak již zmíněný název celé produkce napovídal, jedna z nich se dočkala vůbec prvého veřejného provedení.

Onou novinkou a zároveň i nejočekávanější skladbou celého večera se stal Koncert pro fagot a orchestr, jenž pochází z pera Jana Vičara. Mystika, magie, oblasti opředené legendami a lokality se zvláštní nevysvětlitelnou energií představují jakési východisko ideového materiálu, který olomouckého rodáka námětově stále silněji inspiruje. I jeho téměř osmnáctiminutová programní skladba, která zazněla mezi Malou symfonií pro dechové nástroje Charlese Gounoda a 6. symfonií Petra Iljiče Čajkovského, obsahuje podobnou vnitřní myšlenku. Vičarův třívětý fagotový koncert totiž nese podtitul Petrovy kameny; autor posluchače pomyslně přivádí k stejnojmennému místu údajných čarodějnických sabatů obdařenému dle pověstí všudypřítomnou magickou či dokonce okultní sílou, tedy k trojici mohutných skalisek nacházejících se na dohled od nejvyšší moravské hory Pradědu. Ostatně také názvy jednotlivých vět – Kameny drsné i jemné, dále Kameny oblé a konečně Kameny tajemné dokládají skladatelův záměr zprostředkovat jistá svědectví oné skalní sestavy, do níž byly v průběhu času pomyslně vtisknuty lidské vášně, mnohé radosti i utrpení.

Jan Hudeček a MFO, foto Zdeněk Srovnal Jan Hudeček a MFOfoto: Zdeněk Srovnal

Konečná podoba Vičarovy koncertantní skladby je výsledkem jeho úzké spolupráce s předním fagotistou Janem Hudečkem, oceněným mimo jiné titulem laureáta v mezinárodní soutěži Pražského jara v roce 2014. Právě Hudečkovi, který se představil v pozici sólisty, respektive jeho interpretačním dovednostem skladatel dílo do značné míry přizpůsobil. Autor při kompozičním procesu zjevně prokázal znalost i těch nejzazších technických způsobilostí nástroje, proto namísto tradičního pojetí založeného na využívání „prostých“ tónů tvořících melodickou linii si mohl dovolit přikročit k avantgardnějšímu přístupu pracujícímu také s prvky netónové povahy. Jeho povědomí o extrémních rezonančních vlastnostech a možnostech javorového těla fagotu se naplno projevilo zejména v samotném úvodu evokujícím zvuk domorodého didgeridoo s jeho typicky výraznou alikvotní tónovou řadou. V celém díle se objevuje množství soudobých technik, které sice kladou na sólistu poměrně vysoké nároky, avšak právě jejich přítomnost vytváří celkový efektní dojem – kompozice pracuje kupříkladu s mikrointervaly, pomalými glissandy, četnými multifoniky, slap tóny, frullatem či growlem, tzv. vzduchovým tónem v kombinaci s perkusivními zvuky klapek ad. Od fagotisty je vyžadována rovněž schopnost principu cirkulačního dechu nebo hry na tzv. eso či pouhý strojek. Závěr skladby tvoří působivá sólová kadence, která je plánována v aleatorní formě. Na základě fotografie Petrových kamenů a přilehlého televizního vysílače pak interpret, který se v této fázi stává také spoluautorem, zcela svobodně daný úsek dotváří.

Umělecký výkon Jana Hudečka lze hodnotit pouze v superlativech. Sólista bezesporu prokázal, že všechny autorem požadované netradiční způsoby hry ovládá naprosto bezpečně. Technicky náročné virtuózní pasáže provedl zcela suverénně, v kantilénových lyrických úsecích pak upoutala především velmi kvalitní barva tónu, příjemná i ve vrchních polohách. Bezpochyby přesvědčil olomoucké publikum, že je právem považován za jednoho z nejlepších současných fagotistů. Zapotřebí je však také vyzdvihnout spolehlivý výkon filharmonie i skladatelovu dopodrobna promyšlenou (a současně zcela příhodnou) instrumentaci kombinující vivaldiovský orchestr s cembalem či celestou a skupinou bicích nástrojů.

Ačkoli je Vičarův Koncert pro fagot a orchestr interpretačně dosti náročný, přesto se jedná o posluchačsky poměrně přístupné dílo. Snad tedy v konkurenci kvalitních soudobých skladeb neupadne zcela v zapomnění a brzy se dočká i své reprízy.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.