úterý, 7. květen 2019

Objev a zjevení v jednom večeru: Hindemith a Brahms v programu SOČR

Napsal(a) 

 , foto Filip Jandourek. foto: Filip Jandourek.

V pondělí 6. 5. 2019 nabídl Symfonický orchestr Českého rozhlasu (SOČR) svým abonentům a rozhlasovým posluchačům v České republice i na evropském kontinentu poslední abonentní koncert končící rozhlasové sezony 2018/2019. K velkolepému finále přizval svého německého šéfdirigenta Alexandera Liebreicha a klavíristu Lukáše Vondráčka, letos rezidenčního sólistu SOČR. Koncertní večer, který se proměnil v triumfální závěr sezony, započal programovou lstí – místo původně ohlášeného Brahmsova klavírního koncertu zazněla úvodem večera Symfonie Malíř Mathis Paula Hindemitha a teprve po pauze Brahmsův První klavírní koncert d moll op. 15. Publiku ve Dvořákově síni a u rozhlasových přijímačů se za dramaturgickou lest omluvil ředitel orchestru Jakub Čížek, byla to však omluva „zbytečná“ – Hindemithova třívětá symfonie by mohla být snadno označena za programní svitu, Brahmsovy symfonické ambice klavírní koncert d moll nezapře a doby, kdy program symfonického koncertu nutně musel začínat koncertantním dílem a vrcholit symfonií, jsou naštěstí tytam.

 , foto Filip Jandourek. foto: Filip Jandourek.

Hindemithova třívětá půlhodinová symfonie dozněla jako němá výčitka: Skladatelovy kompozice na českých pódiích zaznívají méně než zřídkakdy, a přitom právě Malíř Mathis prezentoval Hindemithovo sympaticky modernistické dílo z té nejlepší možné stránky – jako opus civilně přístupné, formálně přehledné, instrumentačně vynalézavé a řemeslně dokonale zkomponované. Hindemith, Novák, Suk, Foerster na své místo v koncertních programech českých symfonických těles aktuálně spíše čekají a kdo jiný by se jich měl a mohl ujmout než právě veřejnoprávní SOČR? To nejlepší z Hindemithovy kompozice vysoukal i Alexander Liebreich, k němuž si SOČR může gratulovat, a to nejen po strhujícím provedení Hindemithovy kompozice z roku 1934, která je ohlédnutím za skladatelovou stejnojmennou operou. Dílo je sice postaveno na umném vybalancování orchestrálních plén a instrumentálních sól, pozornost však k sobě oprávněně poutaly hlavně hluboké smyčce a žesťové dechové nástroje, které skladbě propůjčovaly temné varhanní rejstříky. Škoda, že dílo trvalo jen necelou půlhodinu. Zanechalo po sobě potřebu slyšet další z Hindemithových kompozicí.

 , foto Filip Jandourek. foto: Filip Jandourek.

Pozornost publika byla oprávněně upřena k letos poslednímu hostování Lukáše Vondráčka v abonentních koncertech SOČR. Zatímco první polovina koncertu působila jako objev zapomenutých kvalit Hindemithovy tvorby, druhá polovina koncertu nenechala přítomné publikum, v němž usedlo i několik Vondráčkových kolegů-konkurentů, na pochybách, že se stalo účastno něčemu mimořádnému. Lukáš Vondráček již řadu let prezentuje své technické kvality a interpretační svrchovanost, často ve spojení s Brahmsovou klavírní tvorbou. Z této perspektivy bylo jeho hostování v Brahmsově koncertu d moll sázkou na jistotu. Způsob, jakým se však Brahmsova třičtvrtěhodinového veledíla zmocnil, bral dech. Ano, Vondráčka již můžeme mít zaškatulkovaného jako specialistu na velkou techniku. Jeho precizní práce s detailem, schopnost vyklenout dlouhé fráze, cit pro harmonické napětí a nezájem o povrchní efekt ovšem dávaly tušit, jak bytostně jsou si Brahms a Vondráček blízkými. Fascinující byl i dynamický rozsah Vondráčkovy interpretace, která se tak často vracela k nejnižší dynamice. V hierarchizované dynamice a ve svárlivě afektovaném výrazu jej spolehlivě podporoval SOČR pod Liebreichovou taktovkou. Ocenil jsem početní redukci smyčcové skupiny, mohla být ale ještě velkorysejší, aby vynikly komorní pasáže Brahmsova olbřímího symfonického díla s obligátním klavírem.

Tak stylového Brahmse neslýcháme na českých pódiích bůhvíjak často. Stylově se s publikem rozloučil i skromně působící Lukáš Vondráček – Schumannovou půvabnou Arabeskou op. 18.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.