čtvrtek, 28. červen 2018

Novozélandský Wagner a Janáček

Napsal(a) 

Pietari Inkinen, foto Jan Slavík Pietari Inkinenfoto: Jan Slavík

Tenorista Simon O´Neill byl hlavním a nejvýraznějším sólistou. Závěrečný koncert sezony Pražských symfoniků měl nicméně v rukou šéfdirigent Pietari Inkinen – nenápadný, ale stále lepší a lepší.

Janáčkova Glagolská mše byla 27. 6., při prvním ze dvou večerů, důstojnou tečkou za 83. sezonou Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Je výrazná a výjimečná a povedla se. Pietari Inkinen vyzdvihl symfonický charakter partitury a její ukotvení v dosavadním hudebním vývoji, spíše než novátorství a jedinečnost. Orchestr i Kühnův smíšený sbor byli prostředníky velkolepého hymnického provedení, neromanticky svižného a přesto zaobleného, ne tak sršatě úsečného, jak někdy Janáčka vnímáme. Korespondovalo to pěkně a logicky se scénami z Wagnerova Parsifala, které zazněly před přestávkou.

 , foto Jan Slavík foto: Jan Slavík

Vedle obvyklých vrcholných momentů zaujalo v této konkrétní Glagolské mši v části Věruju mimořádně inspirované a interpretačně působivé řešení zvýrazněné rozsáhlé epizody s klarinety, violami a violoncelly, vedoucí pak ke gradaci s prvním výrazným vstupem varhan a posléze ke střihu, vracejícímu do hry v tiché dynamice sbor. Inkinen dirigoval Janáčka s jistotou, jako klasika. Suverénně, v propracované stavbě a v rozumném tempu se v proslulém varhanním Postludiu uplatnila Daniela Valtová Kosinová. A v orchestru, jako i jindy, vyzařoval ze svého prominentního místa požitek ze hry tympánista Lubor Krása. Ze sólistů - nad oběma ženami, Jolanou Fogašovou a Eliškou Weissovou - dominovali stále impozantní Peter Mikuláš a průrazný Simon O´Neill.

Vysoká poloha sedmačtyřicetiletému novozélandskému pěvci svědčí. Víc než se ctí obstál ve vypjatých sólech u Janáčka a do skutečně světového standardu dal nahlédnout jako Parsifal. Zpívá wagnerovské role v nejlepších světových divadlech a na festivalu v Bayreuthu a ukázal, že právem. Pevný a poměrně lehčí hrdinný hlas světlého témbru nemá problémy a potřebný patos předává s dostatkem rezervy. Zazpíval monolog z druhého dějství a po orchestrálním Kouzlu Velkého pátku se znovu uplatnil ve scéně, která je závěrem opery. Wagnera dirigoval Inkinen se zřetelnou znalostí věcí. Ostatně, i s O´Neillem se zná ze spolupráce na oceňovaném uvedení Prstenu Nibelungova v Austrálii.

Simon O´Neill a Peter Mikuláš, foto Jan Slavík Simon O´Neill a Peter Mikulášfoto: Jan Slavík

Pietari Inkinen není typem hvězdy, umělcem, který by sám na sebe při koncertě i v širším kontextu nějak výrazně upozorňoval. O to hodnotnější je a určitě ještě bude jeho pražské působení, které započalo v roce 2015 a je prozatím smluvně garantováno do roku 2020. Ve Wagnerovi i v Janáčkovi teď potvrdil, že umí dílo krásně modelovat a vystavět, že má intuici a cit, techniku, autoritu i zvládnuté prostředky, jak dosáhnout svého. Provedení tří operních scén vedl s přiměřenou, již dosaženou zralostí, přirozeně a usazeně, vystihoval a stupňoval ve zvoleném klidném tempu romantickou výrazovou intenzitu a opojnou, až magickou nekonečnost melodické linky a jejích barev. Wagner vyzněl orchestru jako vzácný dotek s přesně vystiženým stylem.

Před třemi lety, v roce inauguračního koncertu, bylo finskému houslistovi a dirigentovi pětatřicet. Souběžně s vedením Pražských symfoniků má teď uměleckou odpovědnost za festival Ludwigsburg Schlossfestspiele a je šéfdirigentem Japan Philharmonic Orchestra a šéfdirigentem Deutsche Radio Philharmonie Saarbrücken Kaiserslautern. Právě s tímto tělesem na samém západě Německa loni na podzim v premiéře uvedl skladbu Na počátku od svého významného krajana. Einojuhani Rautavaara ji napsal na Inkinenův popud a shodou okolností se stala jeho poslední – jako osmaosmdesátiletý zemřel v roce 2016. Nedlouhá, poměrně tradičně znějící kompozice má výrazně neoimpresionistický charakter, záhy se z hlubokých rejstříků dostává do střední polohy, má tah, vykazuje zajímavý vývoj jakoby ke světlu… - ale končí na svou závažnou hutnost a intenzitu příliš brzy a hlavně náhle. Bez přípravy, bez varování, bez spočinutí přestane. Skoro jako nedokončená. Bylo to v úvodu večera na chvilku překvapivě neuspokojivé.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.