čtvrtek, 16. červen 2011

Nové varhany ve vídeňském Zlatém sále

Napsal(a) 

Nové varhany ve vídeňském Zlatém sále, foto archiv MV Nové varhany ve vídeňském Zlatém sálefoto: archiv MV

Nádherné nové varhany zkrášlují od jara koncertní zážitky ve Zlatém sále Hudebního spolku ve Vídni. Krátce po jejich slavnostním zasvěcení 26. března, kde je před veřejností na galakoncertu poprvé rozezněli Martin Haselböck, Olivier Latry, Ludger Lohmann, Peter Planyavsky a Gillian Weir, dominoval královský hudební nástroj programu šestého abonentního koncertu Vídeňské filharmonie . V sobotu 2. dubna repertoár z děl 20. století s varhanními skladbami Samuela Barbera a Francise Poulanca dirigoval Franz Welser-Möst , generální hudební ředitel Vídeňské státní opery. Se světoznámým tělesem i s proslulou britskou sólistkou Gillian Weir společně představili publiku na vysoké interpretační úrovni dialog orchestru a překrásných varhan v plném lesku vrstevnatého souznění spektrálních barev hudby.

Pro posluchače tradičního Novoročního koncertu Vídeňské filharmonie, který je přímým přenosem i ze záznamu přenášen do více než sedmdesáti zemí světa, se pohled na varhany, jež se nachází z velké části nad orchestrem, příliš neliší od současného stavu. Jejich vnitřní výbava je však celá nová a stála 1, 8 milionu euro. Od roku 1872 se jedná o čtvrté varhany, které jsou v Hudebním spolku ve Vídni. Nejnovější obnovený hudební skvost s 6 138 píšťalami pochází od renomované rakouské varhanářské firmy Rieger, která sídlí ve Schwarzachu. Pouze několik z nich je zcela původních od firmy Ladegast-Orgel. Nejdelší píšťala měří přes deset metrů, nejmenší osm milimetrů. Vedle varhan umístěných většinou v kostelech či chrámech, byl pro Hudební spolek ve Vídni hledán zvukový symfonický ideál nástroje, jehož zvuk by nejen naplnil prostor, ale byl nosný, majestátní, elegantní a autenticky reprezentativní pro různé epochy repertoáru. Ve Zlatém sále lze na nástroj hrát z varhanního balkónu, mechanicky, anebo od elektrického pojízdného hracího stolu, který může být umístěn kdekoliv na pódiu po dohodě sólisty s dirigentem. Vestavěná elektronika umožňuje interpretovi mnoho zvukových barevných i stylových nastavení v paměti. Varhany mají šestaosmdesát rejstříků na čtyřech manuálech, přičemž další pedálové a jazýčkové rejstříky jsou obohacené mnoha barvami orchestrálních nástrojů a lidského hlasu. Zcela přirozeně disponuje nástroj flexibilními možnostmi proměnlivé dynamiky. Thomas Angyan, intendant Hudebního spolku ve Vídni, tak jejich velkorysým obnovením úspěšně završil se svými kolegy dlouholetý varhanářský rakouský projekt.

Program dubnového koncertu otevřela Toccata festiva, op. 36 Samuela Barbera. Expresivní lyrika patnáctiminutového díla z roku 1960 obestřela impozantně vyprodaný koncertní sál. Franz Welser-Möst vedl těleso s hloubkou koncentrace a citlivého porozumění pro komplikované pasáže hutné faktury, kterou nechal na pozadí formálních a melodických oblouků dialogů smyčců, dechů a varhan diferencovaně v rytmických a dynamických kontrastech famózně akusticky vyznít. Zpěvnost typické americké melodiky paralelně rezonovala se zpěvným zvukem tělesa. Virtuózní kadence v podání Weir byla příkladnou ukázkou mimořádného varhanního umění.

V následujícím Koncertu pro varhany, smyčcový orchestr a tympány g moll Francise Poulenca Gillian Weir rozprostřela ve spojení s filharmonií kaskádovitý vjem pestrosti barev, přičemž varhany vždy s éterickým espritem vznešeně dominovaly nad orchestrem. V rytmicky vzrušené flexibilitě emocí akcentovaných především v linii Allegro giocoso, Andante moderato a Molto agitato přejímá part varhan s terasovitou fakturou dechové nástroje, které Poulenc záměrně vypustil. Jindy barevně jasné tympány filharmoniků zněly tentokrát v tlumených odstínech. Smyčce hrály v detailech přesně a jednotně s kovovým leskem. Koncert z roku 1938 ovlivněný nejen skladatelovými osobními tragédiemi, ale i jeho obrácením ke katolické víře, dirigoval Welser-Möst na hranici možné rychlosti předepsaných temp, čímž vynikla tajemná působivost díla.

Tradiční repertoárová skladba, Alpská symfonie op. 64 Richarda Strausse, završila koncert hudby 20. století. Jeho mistrovsky koncipované programové proměny přírodních témat interpretoval dirigent v transparentní dramaticky poetické hudební výpovědi velkolepě. Koncert korunovalo mezinárodní publikum ovacemi ve stoje. Jedno z přání rakouské hudební veřejnosti, uvádět v podání Vídeňské filharmonie častěji skladby 20. století, se tentokrát realizovalo s mimořádným úspěchem.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.