Uplynulá koncertní sezona nabídla pražskému publiku velice kvalitní výběr předních světových klavíristů. O skvělou třešničku na tomto „pianistickém dortu“ se nečekaně postaral polský petrochemický koncern PKN ORLEN, který přivezl do Prahy svého chráněnce, třiadvacetiletého polského pianistu Rafała Blechacze , vítěze poslední chopinovské soutěže z roku 2005. (Nutno dodat, že PKN ORLEN podporuje nespočet významných kulturních aktivit a Rafała Blechacze sponzoruje skutečně velkoryse.) Přestože byl Blechaczův recitál (Rudolfinum, 4. 6.) avizován doslova na poslední chvíli, přilákal úctyhodný počet posluchačů. Zvlášť hojně bylo zastoupené polsky mluvící publikum, neboť Blechacz se ve své vlasti těší velké popularitě. A není divu – jeho vítězství v Chopinově soutěži bylo triumfální: pianista získal nejen 1. cenu a řadu cen zvláštních, ale porota se navíc rozhodla zdůraznit jeho pozici tím, že neudělila 2. cenu. Blechaczovo debutové CD s Chopinovými Preludii , jež vloni vydala firma Deutsche Grammophon, získalo pak v Polsku už druhý den po zahájení prodeje status zlaté desky a v následujícím týdnu dosáhlo dokonce na desku platinovou! Tato Blechaczova nahrávka Chopinových Preludií je opravdu velmi krásná – výrazově čistá a technicky dokonale vybroušená. Byl jsem proto zvědavý, jak bude klavírista působit při živém vystoupení. Subtilní mladíček, který vešel na pódium Rudolfina, nevypadal na třiadvacet, ale sotva na sedmnáct. Svůj recitál zahájil Mozartovou Sonátou D dur KV 311 , po ní následovaly Debussyho Rytiny a Szymanowského Variace b moll op. 3 , celou druhou půli večera vyplnila pak Chopinova Preludia op. 28 . Už po úvodním průzračném Mozartovi, plném něhy a odzbrojující bezelstnosti, nebylo pochyb, že posloucháme mimořádného umělce. Blechacz má úžasnou techniku, která navíc působí úplně samozřejmě, bez náznaku námahy, a to i v těch nejrychlejších tempech (jimiž umělec vskutku nešetří). Pianistovy ruce jsou přitom zcela uvolněné a obdivuhodně vláčné (jeho gesta v kadenci finální věty Mozarta byla dokonce až dojemně dětská). Blechacz při hře doslova hýří muzikantskými nápady, ale jsou to nápady povětšinou neokázalé a decentní – umělec totiž nikdy neprosazuje sám sebe, ale vždy působí dojmem, že je plně ve službách skladatele. Tónové a barevné kvality Blechaczovy hry jsou udivující (v Chopinově Preludiu č. XV zněla současně flétna se zvonkem), zpěvnost, výstavba a vedení hudebních frází fascinují svou až „klasickou“ dokonalostí. Přestože jsou všechny skladby zjevně do detailu propracované, vyznívají zároveň nejen překvapivě spontánně, ale především – a v tom je Blechacz jedinečný – nesmírně svěže. Posluchači v Rudolfinu dokázali tuto výjimečnost citlivě reflektovat a odměnili mladého pianistu spontánními standing ovations.
