Nová barokní hudba pro UFO

Festival Opera Schrattenbach přináší do Olomouce již 14 let nové a netradiční hudební produkce a navazuje tak na historický odkaz biskupa Wolfganga Hannibala hraběte von Schrattenbacha. Milovník umění se zasloužil již v období baroka o obohacování kulturního života na Moravě uváděním hudebních novinek. Devátý koncert letošního ročníku v podání Rejchova kvarteta 4. prosince 2018 v kapli Božího Těla Uměleckého centra Univerzity Palackého v Olomouci propojil tento historický odkaz a novou hudební tvorbu.

V úterním programu zazněly tři smyčcové kvartety jediného autora: uměleckého vedoucího Ensemble Damian a komponisty Tomáše Hanzlíka. Nebyly však provedeny chronologicky podle doby vzniku, ale v pořadí třetí-první-druhý. Večer tak otevřela premiéra přepracované verze staršího materiálu pro smyčcové trio, toho večera uvedené pod názvem Skicy pro smyčcové kvarteto, Smyčcový kvartet č. 3. Původní hudba vznikala ve stejné době jako první kvartet, tedy v devadesátých letech. Přesto je hudebním charakterem bližší mladšímu druhému kvartetu, dokončenému v loňském roce.

Hanzlíkův osobitý styl, jenž nazývá neobarokním minimalismem, se vyznačuje tradiční melodikou podepřenou prvky klasické harmonie borcené jen mírnými disonancemi. Tradiční struktury oživuje moderním minimalistickým přístupem, fúzemi melodií či neočekávanými hudebními obsahy – za všechny uveďme překvapivé téma Fugy ve třetím kvartetu, jež sestávalo z rychlého tremola na jednom tónu, později zkracovaného a dále zpracovávaného ve všech čtyřech hlasech.

Rejchovo kvarteto (ilustrační foto), foto archiv interpreta

Smyčcový kvartet č. 1, s podtitulem Hudba pro UFO (1996), premiérovaný téhož roku na ufologické konferenci. Programní skladba je míněna jako hudební vykreslení lidského světa během případného setkání s návštěvníky z kosmu. Ač se jedná o nejranější kvartet, je jeho hudební jazyk progresivnější než v případě výše zmiňovaného díla. Spočívá v komplikovanější sazbě partů a detailnější práci s tónem. Ve druhé větě Hudba jako obraz užívá autor principu střihu a tvarování gradujícího dynamického oblouku, zatímco v atmosférické první větě Vanutí dochází k přímé zvukomalbě.

Smyčcový kvartet č. 2 vznikl v roce 2017 na objednávku Rejchova kvarteta. Skladba o osmi částech má otevřený charakter suity s širokým výrazovým rozptylem a hudbou napsanou primárně pro historicky poučené interprety – také už tím, že předepisuje skordaturu strun. Navzdory rozdílným charakterům jednotlivých vět Hanzlíkových kvartetů prochází některé prvky napříč všemi částmi – hybné, rytmicky zajímavé party cella, práce s barokní figurací či častý výskyt harmonické prodlevy na principu bourdonu. Pozoruhodné jsou i imitace dalších nástrojů, jako například dud či niněry v Introdukci třetího kvartetu nebo balalajky v kvartetu druhém.

Danuta Zawada (ilustrační foto), foto archiv umělce

Rejchovo kvarteto zaměřující se na historicky poučenou interpretaci (Ivan Iliev, Veronika Manová – housle, Danuta Zawada – viola a Libor Mašek – violoncello) předvedlo principy autentické provozovací praxe: hra na nástroje osazené střevovými strunami klasicistním typem smyčce s barokním držením violoncella a houslí aj. Vedle hry bez vibrata dodržovali hudebníci také barokní frázování a práci s tónem, včetně technik sotto voce či sul ponticello, a samozřejmě autentickým barokním laděním. To vše mělo za následek pro dnešní ucho posluchače nezvyklý sónický charakter. Takový zvuk smyčcového kvarteta není běžný, a to ani v rámci čím dál častějších produkcí historicky poučené hudby – plné vyznění takto rozeznívaných smyčcových nástrojů v jejich specifickém témbru obvykle neumožňuje přítomnost cembala, které má tendenci autentický zvuk smyčců překrývat. V prostoru kaple však pod rukama skutečných odborníků zazněly bez jakýchkoli dalších příkras. Instrumentalisté navíc předvedli výbornou souhru podpořenou nenápadnou, zato účinnou komunikací při hře.

Tomáš Hanzlík vytváří dle vlastních slov posluchačsky přívětivé experimentování bez samoúčelné provokace – tedy vsazování známých výrazových prostředků do nových kontextů, mísení stylů různých epoch a mimo jiné i „hru na historickou hudbu“. Prvotřídnímu Rejchovu kvartetu se podařilo tento záměr naplnit a zároveň předat bezezbytku. V intimní atmosféře komorního muzicírování – publikum sedělo v kruhu kolem čtveřice hudebníků – se vystřídala celá paleta nálad včetně poslední nanejvýš kontrastní dvojice meditativního Lamenta a skočného Allegra v krkolomném 13/8 taktu. Rejchovo kvarteto tuto poslední – doslova nevypočitatelnou – větu díky velkému ohlasu obecenstva muselo zopakovat ještě jednou.

Sdílet článek: