úterý, 5. prosinec 2017

Noblesní Café crème Moniky Knoblochové

Napsal(a) 

 , foto Tereza Dudková foto: Tereza Dudková

Hudební salón cembalistky Moniky Knoblochové nabízí už devět let v prostorách pražského kostela sv. Vavřince komorní hudební setkání, při nichž vládne pohoda, nadhled a kvalita. Poslední letošní koncert s názvem „Vivaldi na cestách“ byl věnován slávě a šíření díla tohoto slavného skladatele, zazněla však i díla jeho současníků a předchůdců (3. 12.). Hosty tohoto spontánního, svižného večera byli Jakub Kydlíček (zobcové flétny), Ján Prievoznik (violon, kontrabas) a Michaela Bieglerová (barokní fagot).

Začneme-li dramaturgií, kvituji s povděkem, že program byl namíchán tak, aby se publikum poučilo, seznámilo s méně frekventovanými autory a zároveň si mohlo vychutnat notoricky známé skladby jako třeba Vivaldiho Flétnový koncert č. 3 D dur op. 10 RV 428 „Il Gardelino“ nebo úpravu Podzimu ze Čtvera ročních dob od francouzského skladatele Nicolase Chédevilla (1705-1782), nejen upravovatele, ale i Vivaldiho plagiátora. Větší povědomí máme také o díle Arcangela Corelliho, ovšem téměř neznámou veličinou byly asi pro mnohé posluchače valčíky slavného kontrabasového virtuosa Domenica Dragonettiho (1763-1846) nebo sonáty Bernarda Pasquiniho (1637-1710).

 , foto Tereza Dudková foto: Tereza Dudková

Kvarteto instrumentalistů, jehož mistrovský grunt tvořila hra hostitelky Moniky Knoblochové, se představilo v tom nejlepším světle. Entuziasmus, hravost, vtipné finesy a virtuozita někdy téměř tančícího Jakuba Kydlíčka se skvěle vyjímala vedle něžného projevu Michaely Bieglerové, která disponuje výtečnou technikou, hebkým tónem a hudební inteligencí - pro mě jednoznačně objev večera. Ján Prievoznik nás uvedl do tajů kontrabasové hry prostřednictvím Dragonettiho náročných skladeb s jistotou a šarmem, přičemž obzvlášť pozoruhodné byly některé pasáže divoce rozevlátého Valčíku č. 2. Monika Knoblochová může být na tento přívětivý začátek adventu právem hrdá, posluchačskou základnu má již ustálenou, rozšíření koncertní řady v příštím roce je tedy jen přirozeným vyústěním tradice jejího festivalu a zároveň potvrzením, že komorní, nejen staré hudbě, se u nás daří.

Na závěr si ještě dovolím poznámku k tištěnému programu. Unese-li jeho tisk křestní jména interpretů, unesl by jistě také křestní jména skladatelů, neurazilo by ani doplnění tónin, opusových, případně katalogových čísel (u Vivaldiho snad by mělo být samozřejmostí) a v doprovodném textu, pakliže je program cíleně věnován Vivaldimu, nějaký ten „oslí můstek“ mezi benátským Vivaldim a římským Pasquinim, Vivaldim a Corellim.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.