Niterná Polní mše, svěží Čajkovskij

Příspěvek České filharmonie ke Dnům Bohuslava Martinů byl v Rudolfinu (17. 12.) skvělý, jak interpretačně, tak dramaturgicky. Připomenout jubilanta jeho Polní mší , skladbou v symfonických koncertech výjimečnou, bylo nápadité a zařadit na úvod Poutní píseň od Arvo Pärta bylo dokonce překvapivé. Dirigent Manfred Honeck , jehož v Praze kdykoli znovu rádi uvidíme, učinil z uvedení obou partitur – pochopením pro jejich niternost – skutečnou událost. Pärtovu skladbu pro smyčce a mužský sbor na text Žalmu 121 udržel v souznění s muži Fialova brněnského Českého filharmonického sboru v nádherně nízké dynamice, jednoduchosti a upřímnosti. Polní mši rozprostřel pak v širším spektru od ztišení a vroucných modliteb po občasná emocionální vzepětí i vojáckou údernost. Na sólech polského barytonisty Tomasze Konieczneho s nosným, ale velmi neobvykle posazeným hlasem bylo nicméně nejlépe poznat, že by v některých místech neuškodilo ještě kontemplativnější (tedy pomalejší) tempo. V Čajkovského Páté symfonii , která byla hvězdným hudebním extempore v druhé polovině programu, byla naopak svižná tempa ku prospěchu věci. „Stará německá tradice Čajkovskému podle mého nesvědčí,“ nechal se dirigent slyšet po vystoupení v zákulisí. A skutečně. V symfonii nebyl žádný zbytečný zatěžkaný temný patos, vypadala velice svěží a zněla s ohromnou energií – podobně jako Čajkovského populární, posluchačsky vděčné a nápady a náladami hýřící baletní partitury. Honeck se s naprostou jistotou a samozřejmostí, bez jakékoli forze a přehánění, soustředil na agogiku – a našel v symfonii nespočet drobných proměn, emotivních, vzrušujících a potěšení vyvolávajících. (veb)

Sdílet článek: