24. ročník festivalu Letní slavnosti staré hudby zakončil v úterý 8. srpna v kostele sv. Šimona a Judy koncert s názvem Canto d’Orfeo. Hostem souboru Collegium Marianum byla francouzsko-italská altistka Delphine Galou. Dovolte mi úvodem recenze malé zamyšlení nad činností samotného souboru Collegium Marianum. Ansámbl vedený Janou Semerádovou už nějakých 26 let působí na české hudební scéně. Měl jsem tu čest znát jej i v jeho počátcích a považuji za pozoruhodné, že stále udržuje stejnou linii, vysokou uměleckou kvalitou a svoje specifické pojetí hudby. Jiné profesionální barokní soubory dnes provozují poučeně romantická díla nebo velkolepá operní představení, ale Collegium Marianum zůstalo věrné své původní ideji. A tak divák i dnes ví, co může očekávat; společně dýchající a citlivé komorní muzicírování, plné elegantních gest a té zvláštní muzikantské intimity, která vzniká, když si v komorním souboru všichni o hudbě myslí to stejné a společně ji vytvářejí. A nezáleží na tom, zda se na ni podílejí gambistka Hana Fleková a theorbista Jan Krejča, kteří také byli přítomni počátkům souboru, nebo mladý houslista Dan Podroužek, který získává teprve první ostruhy mezi profesionály. Všichni frázují spolu a pod vedením Jany Semerádové a koncertní Lenky Torgersen zase očarují publikum svou hudební něhou, elegancí a virtuozitou.
Altistka Delphine Galou velmi dobře pochopila tohle hudební nastavení a stala se na úterní večer spíše než „doprovázenou sólistkou“ nedílnou součástí komorního ansámblu. Jejími hlavními devízami jsou měkký lahodný alt, hudební inteligence, dokonalá intonace a také cit pro uchopení dramatické polohy hudby, kterou zpívá. Na druhé straně jejímu hlasu chybí pověstná špička, lesk hlavové rezonance, takže nemá dostatečnou nosnost do větších prostor a větší škálu dramatických poloh. A kostel sv. Šimona a Judy v tomto ohledu sólistům nijak nepomáhá. Na místě, kde obvykle sólisté stojí, máte pocit, že voláte do nekonečné prázdné prostory, kterou téměř nelze hlasem naplnit. A tak už během potlesků mezi prvními áriemi bylo lze pozorovat diváky, kteří se ze zadních řad nenápadně přesouvají na několik prázdných míst vpředu. A ať se instrumentalisté snažili sebevíce uskrovnit, v dramatických pasážích zůstala Delphine Galou zvukově ztracena a její herecký a dramatický vklad neodpovídal subtilnosti jejího hlasového projevu.
Zážitek z koncertu lze tedy rozdělit do tří odlišných kategorií. V první kategorii se nachází přesvědčivá až uhrančivá interpretace instrumentálních skladeb Antonia Vivaldiho, Johanna Josepha Fuxe a Johanna Joachima Quantze. V druhé kategorii jsou lyrické a smutné árie z různých Orfeovských oper, ve který se posluchačům tajil dech a kde se také odehrál vrchol večera, lkavá árie „Mio bel Nume“ z opery Orfeo Carla Heinricha Grauna. V poslední kategorii pak jsou dramatické árie, při kterých navzdory všem snahám interpretů divák nervózně poposedával a netrpělivě čekal, až se Delphine Galou zase vrátí do lyričtější polohy. Jsem přesvědčen, že takhle koncipovanému koncertu by lépe slušel komornější prostor, zároveň chápu festivalovou strategii, která velí vzhledem k zájmu diváků umístit závěrečný koncert do velkého prostoru. Umělci za velkých ovací přidávali dvě dlouhé Vivaldiho árie, jednu lyrickou, která na koncertě nezazněla a jednu dramatickou rychlou, kterou diváci už slyšeli. Vzhledem k tomu, že v dramatických polohách tkvěla největší slabina celého večera, zdálo se mi zařazení druhého přídavku nevhodné. Zcela by postačilo pouze emotivní „da capo“, nebo mohl stejně dobře koncert skončit prvním, lyrickým přídavkem.