čtvrtek, 20. prosinec 2018

Nezapomenutelný večer s Hrůšou, Martinů a Severáčkem

Napsal(a) 

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Koncert 123. sezony České filharmonie 19. 12. 2018 naplnil všechny posluchače ve Dvořákově síni Rudolfina energií a radostí. Dal by se nazvat koncertem tisíců - hned v první skladbě, Dvořákově Te Deum, se na pódium nahrnul takový dav interpretů, že nebýt rezervovaných míst pro dirigenta a sólisty, neměli by si kam stoupnout…

Vynášet vysoké kvality Jakuba Hrůši by bylo nošením sov do Atén. Obdobně v případě obou sólistů, Kateřiny Kněžíkové a Svatopluka Sema. Kněžíková se přímo před ušima proměnila v zosobnění dvořákovské kantilény – bez zbytečného patosu, se stříbrem v hrdle kroužila dvořákovské linie s elegancí českých pěveckých legend – Destinové, Novotné, Tauberové a ostatních primadon, jejichž hlavním znakem bylo – a je – mistrovství a skromnost (na rozdíl od mnoha světových hvězd všeho druhu).

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Vstupní jásot Dvořákovy chvály Páně – Te Deum – se vyřítil na posluchače s razancí tsunami. Trioly tympánů zahltily prostor sálu zvukovou masou, v níž se hudební napětí pohybovalo od maximálního fortissima do nejtiššího pianissima, díky čemuž vynikl tajemný rozměr této skladby. Svou zásluhu na něm měl i výtečně zpívající Svatopluk Sem, jehož střední poloha měla kovový lesk, a mohutný sbor, svým hlaholem významně přispívající ke slavnostní atmosféře úvodu.

Vstoupit do konkurence s Dvořákem je pro soudobého skladatele obtížná výzva. Jiří Gemrot, který složil kantátu Vzkříšení naděje a světla na objednávku České filharmonie v první polovině tohoto roku, vyřešil dilema „úkrokem stranou“. Dvořákovi nekonkuroval, ale mapoval odvrácenou stranu radosti zprvu temnými hodinkami, jejichž opakované vlny vzhůru a dolů nabíraly na síle hledáním osobnosti, která vyvede lid z úzkosti a zloby ve jménu lásky, aby vygradoval do síly Spásy. Text skladatelovy dcery Kateřiny Penkové má čistotu a průzračnost podmaleb na skle, působících svou jednoduchostí. Tak jej také pojal otec a vzkříšení zobrazil jako návrat ze smrti do života, jak o tom vyprávějí evangelijní příběhy, vrcholící vzkříšením Kristovým. Jeho narození je radostnou událostí, ale zároveň pouhým začátkem evangelijního poslání křesťanství. Oběma tvůrcům se příchod Kristův také ztotožňuje s přírodním cyklem návratu světla a naděje do tohoto světa. Skladba nepoužívá vymyšleností současných avantgardních skladatelů, ale i v rámci „tradičního“ jazyka má sdostatek prostoru pro svébytné, leč logické harmonie, jejich ostré střety i kontrasty, udržující posluchačovu pozornost.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Gemrot věděl už dopředu, jací autoři jej budou obklopovat. Podařilo se mu vytvořit poslechově příjemnou, pestrou a zajímavou skladbu, převážně v pětičtvrtečním taktu, který také zabraňoval skluzu do pohodlného klišé tradičního jazyka. Jakub Hrůša skladbu bezpečně ovládal a obě složky, vokální i instrumentální vedl se suverenitou, hodnou jeho zkušeností.

Po přestávce zaznělo dílo zřídka slýchané. Jestliže 2. houslový koncert Bohuslava Martinů se hrává relativně často – elmanovská technika je přístupná bez problémů všem houslistům – prvnímu koncertu se většina i velkých hvězd vyhýbá hlavně kvůli mimořádné technické náročnosti. Samuel Dushkin, přítel manželů Martinů a spolupracovník mnoha soudobých skladatelů, zejména Stravinského, musel mít obrovskou technickou zásobárnu, když po skladateli vyžadoval další a další úpravy, jak v tomto koncertu, tak v Koncertantní suitě, rovněž psané pro něj a s jeho spoluprací. Mimochodem Dushkin zachránil při náhodné návštěvě Charlottu Martinů před smrtí, když nepraktický Bohuš si nevěděl rady, co si s těžce nemocnou manželkou počít. Dushkin ihned rozpoznal nebezpečí, dopravil ji do nemocnice a zpočátku i financoval její léčení. Martinů mu tedy měl být za co vděčen. Ale jako silná osobnost se těžce podřizoval novým a novým požadavkům virtuosa. Koncert sice v roce 1933 dokončil, ale ani jeden se nestarali o jeho uvedení na veřejnost. Teprve v roce 1968 martinůovský badatel Harry Halbreich objevil rukopis koncertu ve washingtonské knihovně. Následně se o jeho provedení postaral G. Solti s Chicago Symphony Orchestra a sólistou Josefem Sukem.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Frank Peter Zimmermann je jedním z mála sólistů, kteří hozenou rukavici zdvihli a uvádějí do světa jak houslisticky, tak skladebně složité dílo, jehož úchvatné vyznění závisí jak na superhypertechnice sólistově, tak na soustředěném špičkovém orchestru, schopném realizovat s nadhledem všechny obtíže tohoto skvostu. Hrůša měl již za sebou provedení koncertu s Zimmermannem a Berlínskými filharmoniky letos na podzim, a před takové orchestry se nepřistupuje s nedokončenou přípravou… Houslista nejen létal po celém hmatníku, využívaje všechny požadované složky vrcholné virtuozity v levé i pravé ruce, ale ještě si stihl vtipně vychutnávat spolupráci s orchestrem. Po zásluze bouřlivě aplaudujícímu publiku se odvděčil hlubokým ponorem do 3. věty Bartókovy solosonáty. Skutečná houslistická hvězda.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Honeggerova Vánoční kantáta orámovala celý koncert pastorálním vyzněním s využitím libereckého dětského sboru Severáček, zpívajícího složitý part zpaměti! Původně byla hudba kantáty scénickým doprovodem pašijové hry švýcarského dramatika Cäsara von Arx, ale když Arx spáchal v roce 1949 sebevraždu, Honegger práci přerušil a vrátil se k ní až na naléhání Paula Sachera, který ji z Honeggera vylámal a provedl v roce 1953. Patrně i proto začíná skladba - obdobně jako Honeggerovo předchozí oratorium Jeanne d´Arc - temnými tóny a brumendem sboru, jakýmsi harmonickým mrakem – cloudem - který vánoční radost rozhodně nenavozuje. Ta se dostaví až s nástupem dětského sboru, jehož souhra se sborem dospělým byla obtížná, ale úspěšná. Po typicky honeggerovském zjasnění, v němž se ozvou citace různých vánočních písní, radostná a živá hudba se vznese k nebesům a postupným vytrácením zvuku končí v pianissimu varhan, které dokončilo pětivteřinové ticho. Pak vypukl zasloužený, dlouhotrvající aplaus, jak pro Jakuba Hrůšu a výtečně hrající filharmonii, přes Lukáše Vasilka a jeho perfektně připravený Pražský filharmonický sbor, pro Silvii Pálkovou a jí vycizelovaný Severáček s malou sólistkou, která si svým sólíčkem vyzpívala kytku od dirigenta. Nezapomenutelný večer, dokumentující hodnotu vysoké kultury.

Ivan Štraus

Profesor Akademie múzických umění v Praze. Po studiu na pražské konzervatoři a HAMU studoval jako aspirant na konzervatoři v Moskvě v roce 1966 - 1968 u Galiny Barinové. V roce 1968 byl v konkurzu vybrán jako učitel HAMU, roku 1975 z politických důvodů propuštěn a působil na Konzervatoři Pardubice. Od roku 1990 je profesorem AMU. V letech 1968-1979 byl členem Českého tria, od roku 1979 primáriem Sukova kvarteta, jako sólista vystupoval s různými orchestry doma i v zahraničí a je držitelem řady ocenění (vítěz soutěže Pražského jara 1964, cena Academy Charles Cross 1966 aj.).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.