Vlivem různých závazků nenabízí Česká filharmonie moc ryze českých programů. Když už, tak jsou to povětšinou stále se vracející díla nebo premiéry současné hudby. Na málo známá díla českých klasiků prostě nezbývá v itineráři našeho prvního orchestru moc místa. Ocenil jsem tedy projekt hudby českých klasiků.
Mezi 15. a 17. únorem třikrát zazněl program, jehož nechtěným inspirátorem byl Antonín Dvořák – suita z opery Věc Makropulos Leoše Janáčka, Dvořákova obdivovatele, Rapsodie-koncert pro violu a orchestr Bohuslava Martinů, jehož učitelem byl Dvořákův žák Josef Suk, a Slovácká suita Dvořákova žáka Vítězslava Nováka.
Program vynalézavý, vedoucí k přemýšlení. Janáčkovu operní hudbu se pokusil sevřít od svitové formy Tomáš Ille, jehož operní svity se hrají v mnoha zemích (Jenůfa, Osud…). Neměl jsem sice pocit, že by jeho aranžmá bylo dokonalým zrcadlem syrovosti operní předlohy, nicméně odvedl poctivou práci. Zásadní na uvěřitelném výsledku měl dirigent Tomáš Netopil, který dostal z orchestru neuvěřitelné barvy. Přesto jsem si ověřil, že u Janáčka je nejlepší vždy originál a že je velmi těžké sevřít operu do orchestrálních mantinelů.
Žádnému českému skladateli nebylo během jeho života věnováno tolik pozornosti jako Vítězslavu Novákovi. Premiéry jeho skladeb byly prioritními uměleckými a společenskými událostmi. Novákův přínos české hudbě je nepopiratelný. Bohužel ústup Novákovy hudby z pódií do koncertního suterénu, který začal v 80. letech, trvá dodnes. Naštěstí jsou instrumentalisté, zpěváci a dirigenti, kteří se k Novákově hudbě vracejí a objevují pro nové generace posluchačů jeho výjimečnou hudbu. Mezi ně patří i Tomáš Netopil, který svou empatii pro českou hudbu prokázal bezpočtukrát doma i v cizině. Potěšilo mě, že „oprášil“ kdysi Novákovo nejznámější dílo – Slováckou suitu, jež byla plodem Novákovy cesty po Slovácku. Je to úsporná hudba, v níž není jediný tón nadbytečný. Pokaždé mě dojme folklorismus prosycený citacemi a jejich zpracováním korunovaný mistrovskou scénou U muziky a impresionistickou finální V noci. Devízou dirigentova výkladu, pro nějž získal orchestr, je střídmost, cudnost a oškrabání patetických nánosů, které tuto skladbu kdysi pokryly. Občas jsem měl pocit, jakoby se na pódiu muzicírovalo.
Vrcholem večera bylo v mých uších provedení Bohuslava Martinů. Před začátkem, když si houslový virtuos Josef Špaček „šteloval“ tablet, jsem se chvěl očekáváním, jak si poradí s violou. Je sice nemálo houslistů, kteří jsou zároveň mistry příbuzné violy (na prvním místě jistě Julian Rachlin, u nás například Jakub Fišer nebo Bohuslav Matoušek), ale jen málo z nich dosáhne v obou nástrojích dokonalosti. Po prvním vstupu bylo evidentní, že k nim přidám i pana Špačka. Geniální hudbu hrál v podobném duchu, jako Tomáš Netopil pojal Nováka – cudně, bez patosu, velmi lyricky a velmi virtuózně. Určitě budu na jeho violového Martinů vzpomínat stejně pozitivně jako na Josefa Suka, Bohuslava Matouška, Amihaie Grosze či Tabeu Zimmermann. Živému potlesku publika se odvděčil milým přídavkem, kdy si zahrál Dvořáka s houslistkami Irenou Jakubcovou a Magdalenou Mašlaňovou a zdůraznil tím leitmotiv večera – muzicírování s českou hudbou.