neděle, 23. srpen 2009

New York - Rusalka, Náměsíčná, Trubadúr

Napsal(a) 

Rusalka

Inscenace Dvořákovy Rusalky , jak ji v březnu pro několik představení v obnovené premiéře připravil v Metropolitní opeře Jiří Bělohlávek , je letitým projektem režiséra Otto Schenka . Posloužila kdysi ve Vídni a posledních patnáct let se opakovaně vždy po nějaké době vrací ve stejné podobě na scénu v New Yorku. Tam ji mimochodem vidělo publikum úplně poprvé v roce 1993; tehdy Rusalku pod taktovkou Johna Fioreho zpívala Gabriela Beňačková. V současných postmoderních trendech, transformujících mnohdy opery – a to i pohádkovou Rusalku – do zcela nových, někdy možných, ale často naopak i krkolomných souvislostí, působí podobná inscenace jakoby z jiného světa. Záměrně vychází vstříc pohádkovosti námětu a nepřidává nic navíc, žádné existenciální pocity a skryté významy, žádnou psychoanalýzu ani šoky. Na velmi realistické scéně se stromy (které jakoby přišly z obrazů Julia Mařáka), se světelným řešením evokujícím proměny denní doby, s jezírkem a ve druhém dějství se zámečkem, vypráví lyricko-tragický, trochu strašidelný, ale nijak hrůzný příběh, skazku, pohádku. Odpovídají tomu i kostýmy a režijní vedení. Není potřeba, aby takto byla Rusalka inscenována vždy a všude, ale podobné představení je, chtě nechtě, upřímně si to lze přiznat, balzámem a pohlazením. Bělohlávkovo pojetí je lyrizující, v jemnosti zvuku dokonale symfonické. Třetí z pěti uvedení (14. 3.), v New Yorku odpolední představení přenášené rozhlasovými stanicemi, mělo jedinečnou atmosféru díky dokonale koncentrované, hladce a jemně zpívající Renée Fleming , éterické zranitelné bytosti v lehoučkých modrých šatech. Roli už má sopranistka v repertoáru druhé desetiletí a dovede ji hudebním výrazem i plavně pomalými pohyby dát ideální „pohádkové“ parametry. Něžné loučení Rusalky s Princem v závěru opery bylo nedostižné. Lotyšský tenorista Aleksandrs Antoněnko je o něco méně zajímavou pěveckou osobností než jiný zahraniční Princ současnosti, lyrický Piotr Bieczala, ale úlohy se zhostil velmi dobře, a to s imponujícím hrdinným akcentem. Cizí kněžnou byla Christine Goerke , Ježibabou s mimořádnou chutí a stejně mimořádným ohlasem Stephanie Blythe . Vodník islandského basisty Kristinna Sigmundssona byl méně dominantní, navíc pěvci s nepříliš hlubokým hlasem akusticky uškodilo jeho převážné umístění do zadnějších částí jeviště. Samostatnou otázkou je česká výslovnost. Někteří sólisté, snad nejlépe v případě představitelek lesních žínek, se jí zhostili dobře, Renée Fleming, umělkyně s českými předky, má naopak nicméně s češtinou značné problémy. Je jen věcí osobního vkusu, jestli a jak moc to ruší.

Náměsíčná

Belliniho Náměsíčná je lehká lyrická komedie, především pěvecký koncert. Metropolitní opera ji v novém nastudování, které bylo letos v březnu diskutovanou událostí, pojala značně netradičně. Inscenace patří k těm, které vyžadují značnou míru divákovy tolerance, protože dává zapomenout na původní dobu a víc než směle mění charakter příběhu. Podobný projekt je možné buď šmahem odsoudit jako zavrženíhodný, nebo je možné počkat a zkusit, zda se náhodou nápad inscenátorům přece jen nepodařil. V tomto případě jde sice o naprostou modernizaci, ale osvědčená forma „divadla na divadle“ umožňuje pohrát si s dvojí expozicí stejné zápletky. Děj začíná jako zkouška na Belliniho Náměsíčnou, ale postupně se pozornost přesouvá do reality – pěvcům se stane to, co jejich postavám v opeře: dívka se nevědomě – ve spánku – dostane do choulostivé situace a žárlivý snoubenec ji málem zavrhne. Nakonec se však vše vysvětlí a končí se už při představení předtím zkoušené opery. Nápad funguje stoprocentně, místy by jen režie mohla ještě lépe zvládnout ne zcela zřetelné skoky mezi realitou a zkouškou na operu. Avšak pravidla hry lze přijmout. Velké plus je scénografie, která zasazuje příběh do jakési bývalé tovární haly, za jejímiž okny se iluzivně mění s denní dobou osvětlení. V závěru sněží a náměsíčná Amina chodí venku po parapetu. Sopranistka Natalie Dessay je v této roli jedním slovem skvělá – pěvecky i herecky. Je komediantka a její hlas jakoby neznal hranic. Juan Diego Flórez , podobně drobnější postavy jako ona, budí v několika ekvilibristicky virtuózních áriích svým mimořádně pohyblivým útlým hlasem nadšení, protože jde téměř o přírodní úkaz; v přirozenosti pohybu na scéně a ve schopnosti vytvoření uvěřitelné postavy je na tom jeho jevištní partnerka však přece jen o něco lépe. Dirigent Evelino Pidó držel představení (14. 3.) v lehce plynoucím tónu, orchestr hrál bravurně a i ostatní pěvci byli dobře vybráni, disponováni a vedeni. Přes veškerou kontroverznost šlo o zábavný večer.

Trubadúr

Nová inscenace Verdiho Trubadúra má v Metropolitní opeře vizuální podobu inspirovanou obrazy Franciska Goyi. Není to tedy středověký příběh, ale příběh romantický z doby mnohem pozdější, kdy se nenosily meče, ale uniformy a šavle. Jinak však inscenátoři k žádné drastické modernizaci nepřistoupili, zápletce ponechali její původní sílu a dali tak prostor pro plné vyznění Verdiho hudebního dramatu. Hudební nastudování Gianandrey Nosedy je plastické a barvité, postihuje verdiovský svět bezezbytku. Orchestr MET je schopen úžasných nuancí a akustika prostoru napomáhá jejich plnému uplatnění a vyznění. Pěvecké obsazení svedlo dohromady umělecké síly různé zkušenosti, ale srovnatelné úrovně. Dmitrij Hvorostovsky jako hrabě Luna, nepříjemný, do poslední chvíle nemilosrdně důsledný ve své vášni, je evidentně miláčkem newyorského publika – a právem. Jeho dokonale vedený měkký baryton však jakoby neustále klouže po povrchu a svou barvou ve vyšší dynamice vyvolává pocit, že je pěvec poněkud nad tónem. Marcelo Álvarez , jeho sok, bezesporu patří už k tenorové špičce a dramatické kantilény klene směle i lahodně. Značně překvapil, když se pro indispozici, která předtím nebyla nijak poznat, nechal pro druhou polovinu večera (13. 3.) vystřídat. Jeho „cover“, čekající na svou příležitost, mladý pěvec Philip Webb , překvapil při tomto nečekaném debutu v MET naopak příjemně. (Vystoupil pak místo Álvareze i v dalším představení o tři dny později.) Dolora Zajick zpívá Azucenu sytým, vzorově vyrovnaným hlasem. Sopranistka Sondra Radvanovsky ovšem teprve patří k mladším nadějím, a tak bylo její plnohodnotné, promyšlené a procítěné uchopení postavy nejprve zamilované, poté milující, trpící a nakonec se obětující Leonory mimořádným zážitkem. Dokázala vyjádřit řadu emocionálních poloh, strhla; svůj soprán ovládá způsobem, který jí dovoluje efektně ubírat na síle i v závěru nejvypjatějších situací. Krásně rovněž hraje, figuru obohacuje malými gestickými improvizacemi, které jí přidávají na věrohodnosti. Vynikající byl i sbor. Režie scény v cikánském táboře (režisérem je David McVicar ) spektakulárně vyřešila rytmické bušení do kovadlin a dala celému výstupu strhující dynamičnost. Trubadúr je v podobném podání bez výhrad krásná opera.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.