New York – Rusalka, Náměsíčná, Trubadúr

Rusalka

Inscenace Dvořákovy Rusalky , jak ji v březnu pro několik představení v obnovené premiéře připravil v Metropolitní opeře Jiří Bělohlávek , je letitým projektem režiséra Otto Schenka . Posloužila kdysi ve Vídni a posledních patnáct let se opakovaně vždy po nějaké době vrací ve stejné podobě na scénu v New Yorku. Tam ji mimochodem vidělo publikum úplně poprvé v roce 1993; tehdy Rusalku pod taktovkou Johna Fioreho zpívala Gabriela Beňačková. V současných postmoderních trendech, transformujících mnohdy opery – a to i pohádkovou Rusalku – do zcela nových, někdy možných, ale často naopak i krkolomných souvislostí, působí podobná inscenace jakoby z jiného světa. Záměrně vychází vstříc pohádkovosti námětu a nepřidává nic navíc, žádné existenciální pocity a skryté významy, žádnou psychoanalýzu ani šoky. Na velmi realistické scéně se stromy (které jakoby přišly z obrazů Julia Mařáka), se světelným řešením evokujícím proměny denní doby, s jezírkem a ve druhém dějství se zámečkem, vypráví lyricko-tragický, trochu strašidelný, ale nijak hrůzný příběh, skazku, pohádku. Odpovídají tomu i kostýmy a režijní vedení. Není potřeba, aby takto byla Rusalka inscenována vždy a všude, ale podobné představení je, chtě nechtě, upřímně si to lze přiznat, balzámem a pohlazením. Bělohlávkovo pojetí je lyrizující, v jemnosti zvuku dokonale symfonické. Třetí z pěti uvedení (14. 3.), v New Yorku odpolední představení přenášené rozhlasovými stanicemi, mělo jedinečnou atmosféru díky dokonale koncentrované, hladce a jemně zpívající Renée Fleming , éterické zranitelné bytosti v lehoučkých modrých šatech. Roli už má sopranistka v repertoáru druhé desetiletí a dovede ji hudebním výrazem i plavně pomalými pohyby dát ideální „pohádkové“ parametry. Něžné loučení Rusalky s Princem v závěru opery bylo nedostižné. Lotyšský tenorista Aleksandrs Antoněnko je o něco méně zajímavou pěveckou osobností než jiný zahraniční Princ současnosti, lyrický Piotr Bieczala, ale úlohy se zhostil velmi dobře, a to s imponujícím hrdinným akcentem. Cizí kněžnou byla Christine Goerke , Ježibabou s mimořádnou chutí a stejně mimořádným ohlasem Stephanie Blythe . Vodník islandského basisty Kristinna Sigmundssona byl méně dominantní, navíc pěvci s nepříliš hlubokým hlasem akusticky uškodilo jeho převážné umístění do zadnějších částí jeviště. Samostatnou otázkou je česká výslovnost. Někteří sólisté, snad nejlépe v případě představitelek lesních žínek, se jí zhostili dobře, Renée Fleming, umělkyně s českými předky, má naopak nicméně s češtinou značné problémy. Je jen věcí osobního vkusu, jestli a jak moc to ruší.

Náměsíčná

Belliniho Náměsíčná je lehká lyrická komedie, především pěvecký koncert. Metropolitní opera ji v novém nastudování, které bylo letos v březnu diskutovanou událostí, pojala značně netradičně. Inscenace patří k těm, které vyžadují značnou míru divákovy tolerance, protože dává zapomenout na původní dobu a víc než směle mění charakter příběhu. Podobný projekt je možné buď šmahem odsoudit jako zavrženíhodný, nebo je možné počkat a zkusit, zda se náhodou nápad inscenátorům přece jen nepodařil. V tomto případě jde sice o naprostou modernizaci, ale osvědčená forma „divadla na divadle“ umožňuje pohrát si s dvojí expozicí stejné zápletky. Děj začíná jako zkouška na Belliniho Náměsíčnou, ale postupně se pozornost přesouvá do reality – pěvcům se stane to, co jejich postavám v opeře: dívka se nevědomě – ve spánku – dostane do choulostivé situace a žárlivý snoubenec ji málem zavrhne. Nakonec se však vše vysvětlí a končí se už při představení předtím zkoušené opery. Nápad funguje stoprocentně, místy by jen režie mohla ještě lépe zvládnout ne zcela zřetelné skoky mezi realitou a zkouškou na operu. Avšak pravidla hry lze přijmout. Velké plus je scénografie, která zasazuje příběh do jakési bývalé tovární haly, za jejímiž okny se iluzivně mění s denní dobou osvětlení. V závěru sněží a náměsíčná Amina chodí venku po parapetu. Sopranistka Natalie Dessay je v této roli jedním slovem skvělá – pěvecky i herecky. Je komediantka a její hlas jakoby neznal hranic. Juan Diego Flórez , podobně drobnější postavy jako ona, budí v několika ekvilibristicky virtuózních áriích svým mimořádně pohyblivým útlým hlasem nadšení, protože jde téměř o přírodní úkaz; v přirozenosti pohybu na scéně a ve schopnosti vytvoření uvěřitelné postavy je na tom jeho jevištní partnerka však přece jen o něco lépe. Dirigent Evelino Pidó držel představení (14. 3.) v lehce plynoucím tónu, orchestr hrál bravurně a i ostatní pěvci byli dobře vybráni, disponováni a vedeni. Přes veškerou kontroverznost šlo o zábavný večer.

Trubadúr

Nová inscenace Verdiho Trubadúra má v Metropolitní opeře vizuální podobu inspirovanou obrazy Franciska Goyi. Není to tedy středověký příběh, ale příběh romantický z doby mnohem pozdější, kdy se nenosily meče, ale uniformy a šavle. Jinak však inscenátoři k žádné drastické modernizaci nepřistoupili, zápletce ponechali její původní sílu a dali tak prostor pro plné vyznění Verdiho hudebního dramatu. Hudební nastudování Gianandrey Nosedy je plastické a barvité, postihuje verdiovský svět bezezbytku. Orchestr MET je schopen úžasných nuancí a akustika prostoru napomáhá jejich plnému uplatnění a vyznění. Pěvecké obsazení svedlo dohromady umělecké síly různé zkušenosti, ale srovnatelné úrovně. Dmitrij Hvorostovsky jako hrabě Luna, nepříjemný, do poslední chvíle nemilosrdně důsledný ve své vášni, je evidentně miláčkem newyorského publika – a právem. Jeho dokonale vedený měkký baryton však jakoby neustále klouže po povrchu a svou barvou ve vyšší dynamice vyvolává pocit, že je pěvec poněkud nad tónem. Marcelo Álvarez , jeho sok, bezesporu patří už k tenorové špičce a dramatické kantilény klene směle i lahodně. Značně překvapil, když se pro indispozici, která předtím nebyla nijak poznat, nechal pro druhou polovinu večera (13. 3.) vystřídat. Jeho „cover“, čekající na svou příležitost, mladý pěvec Philip Webb , překvapil při tomto nečekaném debutu v MET naopak příjemně. (Vystoupil pak místo Álvareze i v dalším představení o tři dny později.) Dolora Zajick zpívá Azucenu sytým, vzorově vyrovnaným hlasem. Sopranistka Sondra Radvanovsky ovšem teprve patří k mladším nadějím, a tak bylo její plnohodnotné, promyšlené a procítěné uchopení postavy nejprve zamilované, poté milující, trpící a nakonec se obětující Leonory mimořádným zážitkem. Dokázala vyjádřit řadu emocionálních poloh, strhla; svůj soprán ovládá způsobem, který jí dovoluje efektně ubírat na síle i v závěru nejvypjatějších situací. Krásně rovněž hraje, figuru obohacuje malými gestickými improvizacemi, které jí přidávají na věrohodnosti. Vynikající byl i sbor. Režie scény v cikánském táboře (režisérem je David McVicar ) spektakulárně vyřešila rytmické bušení do kovadlin a dala celému výstupu strhující dynamičnost. Trubadúr je v podobném podání bez výhrad krásná opera.

Sdílet článek: